Adrenalinová očista nežádoucích engramů

Kdybyste se mě začátkem roku zeptali, na návrat který stamilionový hollywoodský frančízy se letos těším nejvíc, neřek bych vám ani Star Wars, ani Avengers, ani Dead­poola. Řek bych vám Mission: Impossible, filmovou sérii, na kterou v porovnání s těma předchozíma prakticky nikdo nekouká. Takže místo toho, abych tu zas jednou hejtoval něco, co většině lidem přinde vlastně docela v pohodě, ale já si kvůli svýmu přepá­lenýmu hnidopišství kříženýmu s chronickým pocitem méněcennosti prostě nemůžu pomoct, rači vás tentokrát zkusím přesvědčit, abyste dali šanci něčemu, co podle mě fakticky stojí za to… I když to tak na první pohled možná nevypadá.

Svým způsobem se totiž dá pochopit, proč Mission: Impossible filmy nejsou tak populární jako jiný akčňárny. Nejen že jde totiž o sérii, která běží už od devadesátek a vychází z 50 let starýho seriálu, kterej už si nikdo nepamatuje, ale její ústřední superhvězda je navíc i psychopatickej kultista, kterej utratil majlant za to, aby ze svýho těla moh vyfiltrovat duše miliony let mrtvejch ufounů. Tyhle filmy přitom ale kupodivu nejsou dobrý navzdory tomu, že Tom Cruise je magor. Ony na tom právěže stojej.

Analogový pumpování adrenalinu

Jako první by asi bylo dobrý si ujasnit, že když mluvím o sérii Mission: Impossible, mluvím v podstatě jen o posledních (zatím) třech dílech. Jasně, pokud ste cinefilní puri­táni, můžete sjet i De Palmovu jedničku, a pokud ste sadomasochistický hovada s úchyl­kou na zpomalený holubice, můžete zkusit i Woovu dvojku. Až v podstatě od třetího filmu dál ale tahle hyper špiónská série začala brousit formát, kterej pro ni funguje naprosto nejlíp. Pokud sem si totiž třeba u moderních bondovek stěžoval, že některý z nich sice můžou bejt fajn, ale celkově tahle série už prostě neví, čím chce vlastně bejt, Mission: Impossible to ví naprosto přesně. A těží z toho maximum.

V době, kdy každej větší akční biják musí zásadně končit přehlídkou drcenýho betonu a šedivejch digitálních matlanic, právě Mission: Impossible pochopilo, že když nechá jednoho magora lozit po největším baráku světa nebo se zvenku přivázat ke startujícímu letadlu, může z toho vytřískat mnohem víc přirozenýho napětí, než když digitální Šmoula hází na polodigitálního Roberta Downeyho Jr. digitální měsíc. Zároveň se tu ale nikdo nesnaží hrát ani na snobskej hyper realismus ve stylu Jasona Bourna, kdy jednotlivý zápletky Mission: Impossible sice nejsou nijak zvlášť chytrý, přitom ale nejsou ani nijak zvlášť blbý. Sou jen dokonale podřízený snaze spojit co nej­zajímavější akční sekvence s co nejnapínavějšíma kaskadérskejma kouskama, který vám vnuknou pocit, že fakt koukáte na film a ne jen na sérii videoherních meziscének.

Obrovská výhoda takhle jasnýho nalajnování, čeho přesně se tyhle filmy snažej dosáhnout, zároveň je, že nemusí vymýšlet žádný kličky, jak obhajovat svou aktuálnost, a Mission: Impossible tudíž nemá potřebu zamotávat se do vlastní mytologie nebo novejch žánrovejch experimentů. Takže zatímco se třeba bondovskej Skyfall celej film rejpe v otázce, jestli už jeho hlavní hrdina není na všechny tyhle srandy krapet starej, Rogue Nation tuhle polemiku naťukne během jediný scény a pak hned zase jede dál, protože Tom Cruise už dobrejch patnáct minut nedrandil na motorce nebo nepobíhal po ulici jak s vrtulou v prdeli, takže na zbytečný plky prostě není čas. Že ale tohle všechno i ve svejch pětapadesáti letech musí odedřít právě Cruise a ne kdokoliv jinej, je navíc k po­cho­pení celý týhle série tak trochu klíčový.

Okultní psychopat v hlavní roli

I když Cruise pořád platí za jednu z největších hollywoodskejch megahvězd, jeho kon­krétní superfanoušci se dneska zas až tak snadno nehledaj, poněvadž většina sou­časnejch diváků už si ho nepamatuje ani tak z Top Gunu nebo Bouřlivejch dnů, jako spíš z tý megalomanský okultní (a i dost nebezpečný) organizace, který dělá nadr­ženýho maskota. Cruisovo osobní spojení s úchylností, jakou je Scientologie, od jeho here­cký kariéry ale zároveň nejde tak úplně odpárat. Zatímco totiž třeba u Kevina Spaceyho si můžem říct, že je to sice super herec, ale je teda celkem na prd, že przní malý chlapečky, u Cruise tohle tak úplně nefunguje. Kdyby totiž už ze svý podstaty nebyl labilní psychouš bez pudu sebezá­chovy, k dělání věcí, který v těchhle filmech dělá, by ho prostě nikdo nedokopal.

Takže i když třeba Tomíka bytostně nesnášíte a vyloženě si přejete, aby konečně natáh bačkory, nechat ho točit tyhle filmy pořád dokola je asi ten nejjistější způsob, jak toho docílit. A nejvtipnější na tom celým je, že k preferenci brát Cruisova superagenta Ethana Hunta jako mašinu na kaskadérský kousky, spíš než jako trojrozměrnýho hrdinu celý série, vás nabádaj i jednotlivý filmy. Dokud totiž Hunt plave kraula v obrovským mixéru nebo na sebe nechává padat auta, všechno je v cajku. Jakmile ale sedí s kámošema na pivku, kření se od ucha k uchu a snaží se tvářit jako normálně fungující lidská bytost, začne to skřípat. A tyhle filmy si to dobře uvědomujou.

Skupinový doplňování charakterovýho vákua

V podstatě jedinej film, kterej se Huntovi snaží dát nějakou hloubku a osobnější moti­vace, je Mission: Impossible III, ve kterým tenhle přístup ne že by přitom vyloženě nefungoval, spíš ale funguje jen jako jakási zajímavá tematická výjimka potvrzující pravidlo. V osta­tních dílech se totiž otázka Huntovejch motivací nerozpitvává na nic složitějšího, než že je to prostě hlavní kladnej hrdina, a dolování jakýkoliv charakterový hloubky se tu sou­stře­dí spíš na ansámbl vedlejších postav v čele se šprťáckým jakoby agentem Simonem Peggem, kterej, zatímco Cruise visí hlavou dolů z dubajskýho mrako­drapu, celý týhle sérii pumpuje potřebnou dávku upřímný lidskosti.

Zajímavej pozitivní efekt toho, že náš hlavní hridna většinou rezignuje na imitaci základů přirozenýho lidskýho chování, navíc je, jakým způsobem tahle série řeší svoje ženský hrdinky. Pokud totiž za posledních pár let v úchylnosti něco překonalo Cruisovu válku s inter­­galaktickým zlosynem Xenu, je to způsob, jakým mu jeho církev dohazuje baby – což je taky nejspíš důvod, proč Hollywood Cruisovy filmový postavy s žen­skej­ma už rači moc nepáruje, a když už to udělá (jako třeba v loňský Mumii), člo­vě­ka hned přepadne neu­ko­čírovatelná potřeba dát si studenou sprchu.

Takže zatímco série Mission: Impossible v pozadí pořád tak nějak udržuje podzápletku s Huntovou manželkou (abychom si náhodou nemysleli, že je Tom zavřenej ve skříni), hlavní ženský hrdinky posledních dvou filmů díky tomu nebyly nucený plnit role Cruis­ovejch bondgirls a místo toho naopak fungujou jako skutečně plnohodnotný a zajímavý postavy, který mají vlastní cíle a vlastní příběhový storyarky, což je občas i víc, než by se dalo říct o samotným Huntovi.

Vypulírovanej recept na dokonalou akčňárnu

Mimo rejpání do Cruise a možnejch morálních problémů s podporováním jeho hvězd­nýho statusu jde na těchhle filmech samozřejmě vypíchnout i jiný problémy. S čestnou výjimkou Philipa Seymoura Hoffmana stáli všichni dosavadní padouši víceméně za prd a jejich padoušský plány o získání identit tajnejch agentů nebo kódů k jadernejm hlavicím sme viděli už bambilionkrát (ve všech dílech kromě dvojky musí Hunt navíc zvlčit i vůči svý vlastní organizaci, aby ho mohlo nahánět o to víc postav). Tím se ale zase dostáváme k tomu, že Mission: Impossible ví, čím je. Sice by se to celý mohlo víc soustředit na vykreslení zajímavějších padouchů nebo představení složi­tějších zápletek, pak by ale zároveň zbylo míň času na Toma Cruise padajícího z baráků.

Šestka Mission: Impossible má u nás premiéru za necelý dva metry. Do tý doby si můžete poslední (tři) filmy klidně sjet anebo se na ně i vyprdnout a jít na novej film totál­ně na blind. Jasně, zatím to sice vypadá, že nejnovější díl se o události těch předcho­zích bude opírat víc, než jakej k tomu byl doteď úzus, furt se ale nebavíme o kdo ví jak složi­tejch příběhovejch kolotočích, na který by člověk potřeboval špendlíkovou tabuli a 10 vys­­­vělujících videí na YouTube. A to už se dneska o moc hollywoodskejch sériích fakt říct nedá.