Bojový piruetky a příběhový kotrmelce

Většina lidí by čekala, že až se Ježíš jednou konečně vrátí na Zem, hezky nás všechny chytne za ruce a vezme s sebou do Králov­ství nebeskýho, kde bychom mohli až do konce věků koukat na Panství Downton a hrát bingo. A právě proto je vlastně pods­tatně zajímavější, že to Syn Boží po svým druhým návratu ve skuteč­nosti vzal mnohem víc od podlahy a místo hlásání desatera se rozhod pouštět lidi sednout v metru, pomáhat letovejm pasa­žérům po nouzo­vým přistání, dotovat léčení nemoc­nejch dětí a v nepos­lední řadě i vdech­nout život jedný z nejlepších akčních filmo­vejch sérií vůbec.

Gun-fu fandim, všecky zmlátim

Fakt, že je z filmovýho Johna Wicka dneska už přímo trilogie, je vzhledem k jeho až docela primi­tivní zápletce podobně bizarní, jako kdyby se z devade­sátkový Odplaty udělal sdílenej filmovej vesmír, ve kterým Mel Gibson svejch touže­nejch 70 tyček sbírá po jednot­livejch dola­rovkách. Při bližším zkoumání ale rostoucí popularita týhle série vlastně dává docela smysl, poně­vadž s motivací povraždit všechny mafiány v dohledu kvůli mrtvýmu štěňátku se většina diváků dokáže citově dost jedno­duše ztotožnit, a to obzvlášť když za ní stojí starej dobrej Keanu Reeves, jeden z největ­ších sympaťáků a oborovejch dříčů v současným Holly­woodu.

Zatímco jeho první John Wick bylo silně samo­účelný cvičení v precizních akčních scénách a energickým příbě­hovým spádu, dvojka už trochu víc zatnula zuby do svýho až komik­sovýho světa, ve kterým je každá druhá pouliční socka cvičenej asasín, a zároveň si pořád dokázala hezky hrát i s jedničkou nasta­veným neo-noirovým prostředím a ironickým pomr­káváním na určitý nevyh­nutelný klišé akčního žánru nebo až groteskní byro­kracii svýho rozsá­hlýho zabijá­ckýho podsvětí.

A tenhle přístup pak aktuální trojka vohuluje už vyloženě na max. Wickův svět je tady ještě větší a ještě komik­sovější a jeho jednotlivý honičky a bojový scény sou ještě proma­kanější a epičtější. Právě ve svý choreo­grafii, stylizaci a celkovým spádu danejch akč­ních scén přitom John Wick 3 opravdu naprosto exceluje, a to obzvlášť když si vezmem, že čtyřia­padesáti­letej Keanu by spolu ještě i s o dva roky starším Tomíkem Cruisem dokázal všechny ostatní současný akční hvězdy klidně i polo­vičního věku sfouknout jak svíčku, až by samotnej (a ve třetím Wickovi vizuálně záměrně citovanej) Buster Keaton dojetím zamáčk slzu.

Explozivní dofukování splaskávající premisy

Pokud bych ale na novýho Wicka měl přece jenom s něčím pičovat (od čehož sme konec konců tady), tak nejspíš na to, že už má tak nějak pod­statně větší ambice, než s jakejma formulka prvního dílu původně počítala. Wickův efektní mačo­izmus tady totiž začíná místy hraničit spíš až se super­manskou nezra­nitelností, která tu navíc musí čelit i čím dál tím bizar­nějším příbě­hovejm zvratům, co se neúprosně snažej udržovat původně minima­listický akční momen­tum týhle série mermo­mocí při životě.

Určitá obsahová nafouklost třetímu Wickovi jako takovýmu sice až do jeho finále zas tak moc neubližuje, zároveň ale funguje jako poměrně důležitý varování před tím, co by ještě mohlo přijít. Protože ať už je tahle série dobrá jak chce, alespoň já bych se případnýho Johna Wicka 12, ve kterým se Keanu letí pomstít Marťanům za smrt jeho oblíbený rybičky, pokud možno vyhnul. A to ať už by byla jeho případná beztížná gun-fu scéna na křídle asasín­skýho rake­toplánu sebe­hustší.