Čím víc vetřelců, tím víc Adidas

Poněvadž byl Prometheus divnej, blbej a nebyli v něm v podstatě žádní vetřelci, je na čase vrátit se hezky na zavedený koleje s novým filmem o vetřelcích s názvem Vetřelec: Covenant, ve kterým sou konečně vetřelci. Protože i když sme už předtím měli filmů s vetřelcama půltucet, filmů s vetřelcama přece nikdy není a nikdy nebude dost. A jakej že ten novej film s vetřelcama, ve kterým sou vetřelci, teda vlastně je?

Žánrový dilema kosmickejch proporcí

Než na nás starej (dobrej) rejža Ridley před pěti rokama vybalil svýho Promethea, dělal docela dlouho Zagorku, jak velkejch spojitostí s původním Vetřelcem se v něm vlastně dočkáme. A i když ho pak Foxové dostali docela dobře do kleští, když do trailerů na Promethea napumpovali co možná nejkon­centrovanější vetřeleckou nostalgii, Scott si furt stál za tím, že k původnímu Vetřelci se chce propracovávat jen velkým obloukem a klasickejch Xenomorfů se vlastně dočkáme teprv až pár filmů po Prometheovi.

Ridley jakoby tak stál před docela zatrolenou hlavolamkou. Na jednu stranu bylo zjevný, že by si rád dal dohromady nějakou novou sci-fi ságu s prvkama kos­mický hrůzy, která by řešila filozofický otázky života, vesmíru a vůbec, na stranu druhou se ale nechtěl tak úplně opírat o původního Vetřelce, kterej sám z podobnejch témat vychází.

Jako by ale nestačilo, že o vetřelcích už do tý doby vzniklo hned šest filmů (z nichž zhruba půlka navíc stojí za vyliž prdel), fanoušci se po Prometheovi začali klasickejch Xenomorfů hlasitě dožadovat, což Ridleymu jeho existenciální dilema vlastně docela alibisticky vyřešilo. Z původního mytologickýho experi­mentu, kterej by se po většinu svý příběhový dráhy snažil jít vlastní cestou, se tak v novým Vetřelec: Covenant stává regulérní přímej filmovej prequel. A to bohužel i se vším špatným, co k tomu patří.

Jak pejsek a kočička vařili žánrovku

Jako člověk, kterej zastává názor, že i když má Prometheus k dokonalýmu filmu daleko, pořád je to nadprůměrný a tematicky hlavně docela originální scifíčko, můžu upřímně říct, že v Covenantu je vlastně pár docela fajn věcí. Řeší se v něm podobný otázky jako v Prometheovi, zajímavě (alespoň do určitýho bodu) se tu pokračuje v jeho mytologii a stejně jako Prometheus, i Covenant si drží nezpochyb­nitelnej nádech love­craft­ov­ský­ho hororu, kterej v původních pokra­čováních Vetřelce paradoxně vlastně docela chyběl.

V prdeli je ale naopak to, že jakmile Covenant začne řešit svoje životní otázky nebo rozvíjet Prometheem nastavenou mytologii, film vám před ksichtem najednou zběsile zamá­vá přímýma odkazama na původní Scottovu klasiku, ze kterejch bychom si jakože měli asi cvrknout do gatí, v kontextu rozjetýho příběhu ale přitom nedávaj vůbec smysl. Z plynule roztáhlý cesty k vetřelčím kořenům, kterou si Scott plánoval původně, se tak kvůli týhle prudký zkratce stává bizarní žánrovej mix, jehož stmelující pointa vám v puse nechá podobnou pachuť stuchlejch chcanek, jako když devítiletej Darth Vader tehdy postavil otravnýho robota, protože měl v krevním oběhu hodně many.

Covenantu by se na druhou stranu mohlo zdánlivě přičíst k dobru to, že i když moc nefunguje jako pokračování Promethea, konečně alespoň teda uspokojí všechny ty, kdo chtěli regulérní návrat k původním vetřelcům. Jenomže zatímco já tady prskám, jak násilný protlačování Xenomorfů kurví všechno to, co mě bavilo na Prometheovi, dokážu si zároveň představit, jak někoho jinýho může naopak srát, že než se svejch milovanejch vetřelců konečně dočká, musí přetrpět všechny ty kraviny, co ho sraly už v Prometheovi, a to včetně divnejch dialogů, filozofickýho honikruhu a bohužel (co si budem povídat) i místy retardovanýho chování hlavních postav.

A proto se prostě furt nemůžu zbavit pocitu, že ani všichni ti, co jen chtěli, aby Scott natočil dalšího Vetřelce, z Covenanta nemůžou bejt kdo ví jak nakřivo. Když pominu fakt, že digitální Xenomorf takhle špatně vypadal naposled ve Vzkříšení a že pravidla jeho životního cyklu dostaly takhle na prdel naposled v prvním ÁvéPéčku, v žaludku mi nejvíc leží asi to, že základní vetřelčí zápletka je ve svý jednoduchosti sice geniální, pro filmy, který se ji snaží nějak inovativně ošetřit, je ale zároveň resuscitovatelná prostě jen dost těžko.

Voni to tak chtěj

Ridley Scott plánoval Promethea od Vetřelce původně distancovat, protože si myslel, že téma Xenomorfů už za ty roky vyčpělo a že filmů o nich vzniklo už tolik, že ztratily svoje kouzlo. A Vetřelec: Covenant podle mě dokonale dokazuje, že v tomhle měl vlastně pravdu. Sice se nakonec nechal zlomit a rozhodl se natočit „to, co chtějí fanouš­ci“, právě to ale bejvá často to nejhorší, co může vizionářskej režisér vůbec udělat.

Ve výsledku je proto vlastně docela prdel, že ještě dávno před vznikem Promethea chtěl jeho otázky a témata Ridley Scott zpracovat ne ve formě prequelů, ale volnejch pokračování původní vetřelecký ságy. A i když teď už nemá smysl brečet nad rozlitým androidím mlíkem, právě to měl nejspíš taky udělat. Ústupkům na úkor fanouš­kovskejch požadavků by se sice asi nevyhnul ani takhle, v nejhorším případě by ale zprasil nanejvýš budoucnost vetřelčí série, ne její počátek.