Furt lepší jak drátem do voka

Áj hed a bád fýling about dis upřímně už nějakou dobu, jakmile ale cirka před půl rokem vyhřezly kolem Rogue One první zvěsti o dotáčkách a přepisování scénáře, zavětřil sem průser konečně hmatatelnej. I když se totiž všichni pochopitelně strašně dušovali, že dotáčky, přepisy a dokonce i blbá výměna hudebního skladatele jsou naprostá normálka, konspirační teorie o zasahování producentů do rejžování Garetha Edwardse mi vlastně dávaly dokonalej smysl, kór když i u marvelovek tohle Disney přece dělá imrvére…

Od výslednýho filmu sem tak v podstatě čekal nějakej destruktivní konflikt v tvůrčím přístupu. Že na jednu stranu se Rogue One bude snažit bejt originální válečná zákopovka s tematikou Star Wars a na stranu druhou se do ní bude cpát co nejvíc hlášek, odkazů a nejrůznějších member berries, protože to tak na lidi zabralo už u Force Awakens. O to vtipnější proto pak bylo moje výsledný zjištění, že problém Rogue One vůbec není v kontrastu dvou nebo víc různejch tvůrčích vizí, ale v kontrastu jedný tvůrčí vize s ubíjející nudou.

Hned na úvod je třeba dát Rogue One bonusový bludišťáky minimálně za to, že se skutečně snaží jít přesně opačnou cestou, než jakou šla vloni Force Awakens. Místo snahy cpát nám naše dětství do chřtánu věrným kopírováním už prověřenejch příběhovejch postupů tenhle film naopak vážně zkouší bejt spíš jakási experimentální scifárna, která si jde hlavně po svým a to, že se odehrává kdysi dávno v předaleký galaxii, se občas posouvá až na druhou kolej.

Charakterový vákuum vesmírný žánrovky

Tahle odvážná strategie jde ale bohužel docela do kelu, pokud ona svérázná sci-fi žánrovka je, a to ať už v kontextu světa Star Wars nebo mimo něj, vlastně docela o ničem. První půlka Rogue One vůbec neřve tvůrčíma konfliktama, ale naopak spíš jenom tak nudně šumí. Příběh ze startu jak hakisák skáče z planety na planetu a snaží se tím do svý plochý expozice vlepit nějakou jakože sofisti­kovanost, zatímco se k tomu rozvíjí ještě i starý dobrý rodinný drama, který by přitom zrovna do Star Wars mělo sedět jako prdel na hrnec. Z nějakýho důvodu ale prostě nesedí.

Když se pak postupně začnou představovat i jednotlivý hlavní postavy, tak to kdoví proč taky nějak nefunguje. Rogue One mi sice dává prostor, abych si všechny hrdiny oblíbil, a já si je oblíbit dokonce I fakt chcu, ono to ale prostě nějak nejde. Možná právě v tom maj pazoury všechny ty dotáčky a přepi­sování, možná je to ale taky problém i samotnýho Edwardse, kterej, když měl už v Godzille dva roky zpátky do hlavní role na výběr mezi Bryanem Cranstonem a hereckým ekvivalentem dřevěnýho prkna trčícího z podlahy, zvolil si prkno. Jenže podobně jako nedávno u Suicide Squad, i tady je ve výsledku vlastně jedno, proč se co konkrétně jak posralo. Důležitý je, že je to prostě posraný.

Pičovat, či nepičovat

Abychom se v tom cynickým pičování ale moc nezamotali, tou hlavní dobrou zprávou naštěstí zůstává, že čím dýl na Rogue One koukáte, tím se relativně zlepšuje, a její závěrečná třetina je (mimo prezentaci hlavních postav, který jsou vám furt u prdele) vlastně přesně tím, čím by měla bejt. Originálním a neotřelým Star Wars filmem, kterej nás sice hypnotizuje X-wingama a hromoarmějcama stejně nestydatě jako Force Awakens, zároveň se to ale snaží dělat nějakou zatím neviděnou a hlavně zajímavou formou.

A jasně, odkazama na známý postavy, události a místa nám Rogue One i tak občas mává před ksichtama s otravnou vytrvalostí jehovistů, nakonec tyhle pojítka ale aspoň chytře využívá k ospravedlnění svý existence v rámci širšího Star Wars vesmíru a přitom je kombinuje se zacyklením vlastního příběhu stylem, kterej asi celkem vyžadoval koule. A i když vás konkrétně určitý digitální camea asi budou pár nocí budit ze sna a i když vám krátká návštěva Darth Vadera tak akorát připomene, že James Earl Jones už musí bejt fakticky nad hrobem, pomyslnej odznáček za snahu si tenhle film furt tak nějak zaslouží.

A právě proto nejsem schopnej tak úplně říct, jak moc tenhle film je nebo není na piču. Je sice hezký, že to není až taková všehochutná břečka jak od pejska a kočičky, který sem se bál původně, zároveň z toho ale vyvstává palčivá otázka, o kolik je vlastně lepší, že než to Rogue One vůbec nějak relativně rozjede, hodinu se předtím válí štronzo na lopatkách a nenabízí nic moc zajímavýho. Je to blbý? Anebo máme bejt rádi alespoň za to? Nevim, dál…