Hajlující zombíci s žánrovým vkusem

Loni na podzim měl jít do českejch kin Over­lord, hororová magořina z období druhý světový války, ve který skupina ameri­ckejch vojáků bojuje proti náckov­skejm zombíkům. Kdyby ale náhodou nestačilo, že v tomhle filmu nevys­tupoval Freddie Mercury ani nikdo z ansámblu Avengers, po průseru s netflix­ovským Cloverfield Paradox mu byla navíc i oddělaná původně plánovaná nálepka filmový clover­fielďácký antalogie, což Over­lord zredukovalo jen na jakousi divnou horo­rovou žánrovku, která nemá napojení na žádnej známější celek. A jelikož se zrovna takový filmy v kinech docela blbě propa­gujou, v Česku sme s ním halt měli smolíka. Až doteď.

Válečný drámo až za hrob

Když si k Over­lordu pustíte trailer (za loňšek pravdě­podobně druhej nejlíp sestříhanej hned po traileru na Fallout), během celý tý šílený montáže náckovskejch příšer za do­provodu AC/DC vás může snadno napadnout, že jde o přepá­lenou úchylárnu ve stylu Re-Animatora nebo druhýho Evil Dead, která si moc dobře uvědomuje, jak je její premisa bizarní. O to větší je pak ale překvapení, že Over­lord má ve skutečnosti mnohem blíž třeba k Predátorovi nebo Evil Dead prvnímu, protože v jeho případě nejde ani tak o zombie horor, co se náhodou odehrává během druhý světový, jako spíš o válečný drama, který v sobě náhodou má zombíky.

V době, kdy se Hollywood neodváží točit bizarní žánrový koncepty bez úrčitýho stupně humorný sebe­reflexe, je na Over­lordu kupodivu asi nejpří­jemnějším překvapením to, jak relativně umírněně svou švihlou zápletku předkládá. Nejen že se totiž nebojí svoje napětí gradovat pomalu a pozvolna, ale i když se navíc konečně dostane k jádru svýho příběhu o náckov­skejch expe­rimentech, který se snaží Hitlerovi vybudovat nepora­zitelnou nemrtvou armádu, kupodivu s tím nikdy nepřeskočí žraloka. A dokonce i jako upřímný drama bez zbytečný nadsázky Over­lord funguje taky díky pochopení, že dobrý filmový napětí jde gradovat jak z agresivních oživlejch mrtvol, tak i z onoho prostýho faktu, že náckové byli prostě prasácký hovada taky sami o sobě.

Výřez zlatý éry hororovejch bizárů

Pravda, nálepka osm­de­sátkovýho bijáku tady nefunguje úplně v tom samým kontextu, v jakým se osm­de­sátkový retro filmy skloňujou v posledních letech. Over­lord nemá synthovej sound­track ani na vás netlačí obskurní popkulturní reference a k nějaký dobový nostalgii má nejblíž tak akorát se svým obsazením Wyatta Russella, kterej celej film žvejká atmos­féru dost podobně, jak by to před třiceti rokama dělal jeho fotr. Osm­de­sátkový kouzlo Over­lordu tkví ale naopak spíš v tom, že je to film, kterej by v osm­de­sátkách klidně mohl vzniknout, protože si ještě sám pamatuje dobu, kdy si člověk mohl natočit biják o zombících z druhý světový, kterej se zároveň bere smrtelně vážně.

Nebudu tvrdit, že je Over­lord kdo ví jaký mistrovský dílo, a vzhledem k jeho tónovýmu směru upřímně docela chápu, proč ho čeští distri­butoři rači nechali ležet. Je to ale zároveň i jeden z těch filmů, za který musí bejt člověk prostě vděčnej, že vlastně ještě vůbec vznikaj, protože nám připomínaj, že určitý žánrový přístupy furt můžou perfektně fungovat, i když už dneska možná nejsou tak populární. Takže až na Netflixu zas vyhřeznou nový Stranger Things nebo do kin přitrajdá další rýmejk nějaký klasiky od Johna Carpentera, alespoň už vím, co si doma můžu pustit místo toho…