V roce, během kterýho každej měsíc vyhlašujem novou tipovačku o tom, na co konkrétního může lidstvo pochcípat tentokrát, potřebuje člověk občas nějakou útěchu a morální oporu. A světe div se, právě tím se tenhle pátek stalo Disney+, když zveřejnilo filmovej záznam Hamiltona. Hiphopovýho muzikálu o prvním americkým ministru financí z období revoluce a budování USA v druhý polovině 18. století, kterej, nehledě na to, jak sem ho právě popsal, je jedna z nejlepších věcí na světě.
Než se vás ale začnu pokoušet přesvědčovat o tom, že Hamilton je naprosto neironicky a bez prdele učiněný mistrovský dílo, je třeba specifikovat, že to neříkám proto, že bych měl nějak bližší vztah k americký historii nebo hip hopu. Amerika mě sice vždycky tak nějak fascinovala, protože je to v podstatě jedna obrovská reality show (která jako kdyby se letos navíc chýlila do svý finální série), když ale přijde na její Den nezávislosti, mnohem víc mám v malíku stejnojmennou klasiku Rolanda Emmericha. A co se týče hip hopu, ne že bych proti němu něco měl, ale jako typický děcko devadesátek sem mu byl doteď vystavenej tak maximálně tím, že sem na střední poslouchal Eminema a někde v nějakým playlistu na Spotify pravděpodobně furt budu mít Gangsta Paradise.
Bizarní kontrast námětu a hudebního zpracování Hamiltona by se totiž na první pohled mohl zdát až zbytečně přepálenej a samoúčelně kontroverzní. Jakože někdo udělal muzikál o Otcích zakladatelích, který všechny hrajou rapující černoši, jenom aby mohl bejt ultra woke. Důvod, proč ale tohle funguje i pro spoustu lidí, který ani jeden z danejch vypravěčskejch úhlů vlastně vůbec nemusí zajímat, je, že tenhle kontrast má naprosto specifickou funkci a v jakýmkoliv jiným podání by podobnej příběh takhle dobře fungovat nemoh. A jakmile zjistíte třeba už jen to, že Alexander Hamilton byl sám chudej imigrant z rodiny nevalný pověsti, což mu šplhání po kariérním žebříčku samo o sobě dost ztížilo, streetový pojetí jeho životní cesty začne najednou i dávat smysl.
Kdyby totiž mělo jít o konzervativnější muzikál, ve kterým banda bělochů za doprovodu klasickýho orchestru zpívá o tom, že „all men are created equal“, vyšel by nám z toho tak akorát ten prapůvodní význam, že pokud frází „all men“ nemyslíme konkrétně bílý chlapy s polem a kusem lesa, máme docela smolíka. Jakmile ale z prezidenta (a nechvalnýho otrokáře) Thomase Jeffersona uděláte pompézního trsajícího černocha, mnohem spíš pak tahle formulka vyzní v onom moderním podání, že si mají být rovni opravdu všichni lidi. A to už vůbec nemluvě o tom, že kdybyste chtěli hudebně vyjádřit hádku dvou nasranejch politiků na zasedání kabinetu, fakt byste k tomu nemohli najít lepší formát, než starou dobrou rapovou bitku.
Fikaný hudební zpracování ale zároveň není hlavní důvod, proč je Hamilton tak promakanej. Obecně muzikály (a třeba i filmová hudba) zpravidla stojej na tom, že určitý postavy nebo dějový situace mají svoje vlastní melodický a/nebo lyrický motivy, který se opakujou a vzájemně kombinujou a doplňujou, čímž sou pak reprezentovaný jednotlivý vztahy, interakce a konflikty celýho příběhu. Protože je ale autor a představitel hlavní role Lin-Manuel Miranda génius a totální magor, Hamilton takhle s motivama pracuje na úrovni, jakou sem v životě neviděl a nad jejíž podrobnější analýzou bychom tu mohli sedět až do skonání světa (což pravda furt nemusí bejt tak dlouho).
Každá hlavní postava nejen že má minimálně jeden vlastní motiv, tyhle motivy se ale zároveň vyvíjejí a postavy si je i navzájem prohazujou a přetvářej. Jedna změna melodie vás najednou přinutí zpochybňovat hlavního hrdinu nebo naopak sympatizovat s ústředním „záporákem“. Co se týče jednotlivejch aktérů, Hamilton pracuje téměř výhradně v odstínech šedi a snaží se zidealizovaný historický osobnosti představit jako normální lidi s vlastníma problémama a vadama charakteru, což samo o sobě rozhodně není žádná prdel. Jenže právě díky tomu, jak je zkonstruovanej a jak se může opírat o muzikálový zákonitosti, který zároveň vytáčí až do ruda, to prostě funguje.
Než vyšel záznam Hamiltona na Disney+ (který u nás sice furt není dostupný, jelikož ale tenhle článek čtete na internetu, asi víte, jak si poradit), nějakou dobu už sem ho měl docela podrobně naposlouchanej. Jelikož se ale jedná o skoro 2 a půl hodiny dlouhý album s průměrnou kadencí 140 slov za minutu, mám v něm pořád co objevovat. Takže když říkám, že je to mistrovský dílo, nemyslím to tak, že byste si z něj měli sednout na prdel hned na první dobrou.
Myslím tím, že pokud vás Hamilton dokáže napoprvý alespoň nějak oslovit, můžete v něm zajímavý věci studovat prakticky donekonečna (což platí obzvlášť pro lidi, co se na rozdíl ode mě opravdu vyznají i v hudbě nebo taneční choreografii). A to ať máte rádi třeba jenom muzikály, nebo jenom americkou historii, nebo jenom hip hop. Anebo klidně ani jedno z toho.
Mraky lidí umíraj na zmutovanou rýmičku, přicházej o práci nebo se nechaj mlátit policajtama. Na druhou stranu ale jeden z nejvypasenějších konglomerátů na světě zveřejnil hustej muzikál, takže v konečným součtu furt cajk. #Hamilton #Cynickápiča https://t.co/75uGWFstDz
— Václav Urbánek (@Hurley815) July 5, 2020