Jadernou apokalypsou k zelenějším zítřkům

Zatímco si celej svět cvrká do gatí ze seriá­lovýho Černobylu, kterej na HBO realis­ticky demon­struje temný a nemi­losrdný dopady radio­aktivního záření na lidský zdraví i celou naši společ­nost (přičemž současně uklízí bordel po dojebaným finále Trůnů), do čes­kejch kin zároveň připla­chtil i letos první velkej letní pop­korňák, kterej naopak hlásá, že nukle­ární energie je nejen náš největší kámoš, ale navíc i jediná naděje k navrá­cení harmo­nie matičky přírody.

Přátelskej soused Godzilla

Pustit si hned po sobě pět let starýho Godzillu Garetha Edwardse a novýho Godzillu: Krále monster od Michaela Dougher­tyho je sice tak trochu jako navázat na Nolanova Batman začíná Schuma­cher­ovým Batman navždy (případně Batman a Robin, pokud ste z postele vstali vyloženě blbou nohou), z hlediska historie původní japonský série, ze který oba tyhle filmy vycházej, to ale vlastně dává smysl. Zatímco Edwardsův Godzilla byl totiž smrtelně vážně se beroucí rýmejk původního Gojiry z 50. let, kterej byl svýho času víc politickou a enviro­mentální alegorií než jen příše­ráckou mlátičkou, novej Král monster je naopak perfektní rýmejk všeho, co na Gojiru nava­zovalo. Od přero­stlý můry a lávovýho ptero­daktyla přes trojhlavýho draka z ves­míru­(/budnou­cnosti) až po osekání původního alego­rickýho poselství o abso­lutně jakou­­koliv nuanci.

A vzhledem k tomu, že se Král monster takhle hlásí k podsta­tně jinýmu odkazu pů­vod­ních Toho filmů než Edwards­ova jednička, pak argument, že je tenhle film o dost blbější a „nere­alističtější“, jde tak nějak mimo mísu, protože přesně o to mu právě jde. Jinými slovy pokud se během Krále monster začnete chytat za hlavu, jak se všichni furt můžou během pár minut přemis­ťovat z jednoho konce planety na druhej nebo proč vědátora, kterej se bojí, že kvůli radiaci nikdy nebude mít děti, hraje 59letej Bradley Witford… tak nej­později v momentě, kdy se Godzilla dvakrát v rozpětí patnácti minut podívá přímo do kamery, by vám mělo dojít, že halt prostě asi sedíte v blbým kinosálu.

Blockbusterovej vesmír žánrovýho retra

Z hlediska tónový konzi­stence je proto tenhle novej sdílenej vesmír sice eště schizo­freničtější než starý dobrý DýCýčko, moder­nizovanej průřez nejrůz­nějšíma šlokovejma monster žánrama, kterej díky tomu vzniká, je ale vlastně sám o sobě mnohem zajímavější. Nejen že totiž oba díly Godzilly nabízej dva různý pohledy na hlavní motivy jejich japonskýho předobrazu, ale když si k tomu přidáme ještě i dva roky starýho Konga, kterýho Jordan Vogt-Roberts natočil jako hipsterskou poctu americkejm béčko­vejm úchylárnám ze sedm­desátek (hlavně aby sám zjistil, jestli mu to za těch 200 mega vůbec projde), celej tenhle expe­riment prodat regulérním mudlům vysoko­rozpočtový verze nejrůz­nějších příše­ráckejch žánrovek se tím ještě rozrůstá. A kdo ví, s jakou biza­rností se pak kdo vytasí příští rok, kdy se maj Kong i Godzilla potkat ve stejným bijáku.