Jak sme se sem kurva dostali

Star Wars: Poslední z Jediů vtrhnul do světovejch kin a všichni se z něj můžou posrat. Zatímco fanoušci mu dávaj pomalu ovace ve stoje, kritici se navíc i předháněj v tom, kdo nejnovejším Hvězdnejm válkám vyhoní péro kreativnější hyperbolou, u který se přirovnávání k tomu nejlepšímu z původní trilogie bere jako samozřejmost. A já tady na to všechno tak nějak čumím a říkám si, esi sem do tohohle bizária náhodou nepřiplachtil vakuem jak zmrzlej Superman z úplně jinýho vesmíru.

S lidma, kteří dva roky zpátky remcali na Force Awakens, sem tehdy sice zpra­vidla úplně nesouhlasil, jejich argumenty sem ale většinou aspoň tak nějak chápal. Že to celý byl v podstatě remake Nový naděje sem byl tehdy ochotnej skousnout jako prostě odrazovej můstek pro novou generaci příběhů s tím, že pokud další díl nebude zase jen předělávka Impéria, ale skutečně se to celý posune někam dál, všechno bude v cajku. A i když vám The Last Jedi s odka­zama na prostřed­ní díl z původní trilogie občas mlátí o hlavu docela drsně, ze všech jeho problé­mů je tenhle asi úplně poslední.

Mistrovství v cynickejch humorech

Jakožto samozvanou Cynickou piču, která si tenhle status pravidelně umocňuje na svým stejnojmenným blogu, mě během sledování Posledního z Jediů intenzivně přemáhal dost zrůdnej pocit, že sem oproti němu v tomhle ohledu vlast­ně docela žabař. Pokud bylo Force Awakens film, kterej neměl sice kdo ví jak originální příběh, ale fungoval, protože představil zajímavý a sympatický postavy a upří­mný emocionální momenty, The Last Jedi jde v tomhle skoro přesně opač­nou cestou. I když by totiž možná někdo moh říct, že jeho příběh je zajímavej a originální (do čehož teda já osobně odmítám zabrušovat), je to ve výsledku vlastně úplně jedno, protože absolutně na nikom ani na ničem v týhle matlanině vůbec nezáleží.

Obecně na Star Wars filmech (a to i těch špatnejch) bylo vždycky zajímavý, jak se vyžívaly ve svý vlastní teatrálnosti. Jak celej tenhle fenomén vlastně vychází z tradice dětskejch pohádek zabalenejch do sci-fi prostředí a kříženejch se sha­kespearovským divadlem, kde se všichni berou strašně vážně a všechno má tak epický proporce, že to prostě nejde nebaštit. The Last Jedi ale na tenhle nevin­nej přístup upřímný fantastiky bohužel aplikuje dost extrémní dávku cynický disneovský strategie, podle který musíme divákům každou scénu připomenout, že přece víme, že tohle celý je pičovina, že nic z toho nemusíme brát vážně a že budování dramatu a vážnejch příběhovejch konfliktů je přece pro šprty.

Ať už de základní kouzlo fenoménu Hvězdnejch válek konkrétně definovat jakkoliv, The Last Jedi ho naprosto dokonale zadupává pod drn tím, že na něj neustále upozorňuje. Neuplyne pět minut, aby někdo neřek něco vtipnýho, aby někdo cynicky nesabotoval doteď vybudovaný příběhový napětí nebo aby se na plátně neobjevila nějaká jakože roztomilá digitální potvora. Když tohle Disney dělá u filmovejch marvelovek, sere pes. Ve spojení se Star Wars z toho ale vzni­ká totální bizár, ve kterým sledujete krásný záběry na západy různejch počtů sluncí za doprovodu majestátní hudby Johna Williamese, ale necítíte z toho nic jinýho než jen prázdnotu vaší vlastní duše a peněženky potom, co ste si na tuhle sračku koupili lístek.

Když vám film dá prostě rakovinu

Logicky se pak nabízí otázka, jak velkej má tenhle tónovej maglajz dopad na zbylý aspekty filmu. Jinými slovy kdybych nebyl taková ufňukaná pička a doká­zal bych skousnout, že nový Star Wars sou v podstatě parodie sebe sama, s­raly by mě pak tolik? Vyzněla by pak první půlka filmu o něco míň jak zápletka prů­měr­ný televizní sci-fi epizody? Byly by pak storyarky danejch postav (těch, který nějakej storyark vůbec maj) o něco míň debilní? A bylo by pak aspoň ne tolik pa­tr­ný, jak Rian Johnson splachuje do hajzlu všechno, co ve Force Awakens nas­ta­vil J.J. Abrams (protože tehdy ještě nikdo neměl nejmenší ponětí, jak to má příběhově pokračovat)? Možná. To, jak se ale tenhle film celkově prezentuje, mě ve svým jádru tak nenávratně zlomilo, že prostě nejsem schopnej to posoudit.

Pokud se vám The Last Jedi líbil, tímhle výblitkem se vám výjimečně nesnažím říct, jaký ste úplní dementi, a naopak vám spíš docela závidím. Jedinej důvod, proč sem tohle celý dal dohromady (jelikož každá minuta, během který nad tímhle filmem přemejšlím, mi sebere asi měsíc života), je, abych moh hodit do placu určitý alternativní ujištění. Ujištění, že pokud vám po zkouknutí tohohle filmu přijde, že ste se ocitli na úplně jiný planetě, která se vás snaží vytrolit, nejste v tom sami. A že pokud máte nápad na nějakou hromadnou rituální sebevraždu, hoďte echo.