Když ani pičovat už nepomáhá

Bezbariérový hejtování na filmy a seriály má jednu nespornou výhodu. I když vás totiž něco fakt vyloženě nasralo, dá vám to zároveň alespoň nějakej ten emocionální drajv, kterej vám pomůže svou frustraci určitým způsobem ventilovat. Mnohem složitější je to ale u věcí, který vás do koulí koply tak silně, že na ně přes rostoucí apatii ani nemáte energii bejt aktivně nasraný. V tom, že hněv vede k nenávisti a nenávist vede k utrpení, tak měl mistr Yoda sice pravdu, jak útrpnej je ale stav ryzí lhostejnosti ví snad jenom vaše máma po flašce vína a rekapitulaci všeho, čeho ste za svůj život zatím „dosáhli“.

Jsem Jackova bezbřehá letargie

Suicide Squad není film, kterej by vás nutil trhat si vlasy nad tím, jak v něm co posrali vzhledem k předloze, jak v něm kde nevyužili jasnej potenciál nebo jak určitý body příběhu nemaj hlavu ani patu. Samozřejmě můžete zkusit se nad tímhle vším v průběhu filmu nasírat, nejdřív ale musíte přetrpět zhruba jeho prvních patnáct minut, který vás dokonale odradí nejen od hlubší analýzy čehokoliv, co má následovat, ale i od toho to celý vůbec dokoukat.

Hned ve svejch prvních patnácti minutách totiž Sebevražednej oddíl dává jasně najevo, že v určitým bodě svý (post)produkce prostě opustil veškerý ambice být čímkoliv víc než jen prodlouženou verzí svejch vlastních trailerů. Suicide Squad vám v sérii různejch flashbacků a expozičních monologů sice řekne, kterej antihrdina umí co, kdo jak přišel ke svejm schopnostem nebo proč se tenhle týpek snaží zachránit tamtu buchtu, nedá vám ale prakticky žádnou příležitost ani žádnej důvod k tomu, aby vám na tom alespoň trochu záleželo. Promakaná charakteristika postav a jejich kanonádní expozice nad večerním gáblíkem sou totiž bohužel tak trochu dvě rozdílný věci.

Hejtování v začarovaně plochým kruhu

Moh bych se tu samozřejmě pokusit zabřednout do toho, proč tomu tak je. Moh bych si sednout do škarpy a hodinku tu špekulovat nad tím, co byla původní režisérova vize a co přestříhalo studio potom, co jim divácký reakce na Batflecka s Cavilmanem vrazily varlata až do žaludku, ve výsledku je to ale vlastně úplně šumák. Na teoretizování o tom, proč se co posralo, sou tu ostatně znalejší a povolanější. Na faktu, jak moc se to posralo, to ale ve výsledku nic nezmění, protože na rozdíl od Muže z oceli nebo Úsvitu spravedlnosti, jejichž průsery aspoň vycházely z vesměs jednotný režisérský vize, Sebevražednej oddíl je už od začátku taková kočkopsí slátanina, že snažit se od ní odpíchnout diskuzi, co bylo špatný a co ne, vlastně postrádá jakejkoliv smysl.

Je jedno, že Letův Joker funguje vcelku bezproblémově (a lidi si jen potřebujou z prdele konečně vytáhnout jejich akční figurku Heatha Ledgera), pokud je ve filmu na 15 minut a vlastně se jen objeví, místo aby byl jakkoliv představenej. Je jedno, že Harley Quinn je v podstatě dokonalou celovečerní adaptací původní animovaný verze, pokud to nejgeniálnější na jejím původu sfouknem do dvou tříminutovejch flashbacků. Je jedno, že Jai Courtney je na filmovým plátně poprvý za svou kariéru snesitelnej, pokud jakožto Captain Bumerang za celej film hodí asi jen tři bumerangy. A je jedno, že filmový DC šlo proti vlastnímu proudu a vsadilo na neotřelou týmovku antihrdinů, pokud ji stejně zas postaví proti armádě bezksichtovejch morfelínů a modrýmu chcanci světla na obloze.

Zhruba teď už ste si možná konečně začali uvědomovat, že tahle recenze vlastně nikam nevede a nic kloudnýho vám neřekne. Možná právě to je ale v podstatě nejlepší shrnutí celýho Suicide Squad. Pokud je totiž život fakt jako bonboniéra, jak říká­val starej dobrej C.G.B. Spender, pak Sebevražednej oddíl je jako rumová pralinka, do který někdo zapomněl dát rum. Na venek to sice furt vypadá jako čokoláda, uvnitř ale najdete jen nekonečnou prázdnotu, svou neúprosností se vysmívající samotnejm základům vesmírný existence a jakejm­koliv formám lidskýho snažení. Z čistě nihi­listickýho úhlu pohledu je to celý svým způsobem i zajímavý… Ne ale zas až tak moc.