Na imaginární civilisty sem víčka nesbíral

O tom, jak je Captain America: Občanská válka hustej film, asi nemá moc smysl se rozkecávat. Zároveň ale určitě neuškodí si trochu víc zašpekulovat nad tím, co tenhle film znamená pro dneska jinak už dost přesycenej žánr super­hrdinskejch bijáků a čím by ho mohl ovlivnit do budoucna. Protože i když je téma vzájemnýho konfliktu hlavních hrdinů kvůli dopadu jejich jednání na zbytek populace naprosto v pořádku, je třeba si zá­roveň konečně přiznat, že nám ostatním sou všechny ty zbořený mrakodrapy a všichni ti zmasakrovaní civilové dokonale u piče.

Kdo má nejmíň mrtvol

Terno kolem masivního demolování různejch světovejch metropolí (často s pou­žitím velkejch mimozemskejch vzducholodí a paprsků modrýho světla) už je tu nějakej ten pátek a stihli se s ním vyřádit nejen třeba obligátní Transformers, ale k tomu navíc i první Avengers nebo Muž z oceli. Jenomže zatímco konkrétně právě v Avengers se tahle finální řežba díky relativně střídmýmu podání a pře­hlednýmu skákání mezi větším počtem hlavních postav ještě dala celkem skousnout, osamocenej chudák Superman je uprostřed všeho toho bordelu rád, když se stíhá rubat víceméně jen s jedním týpkem, a zbytek města se mu tudíž bortí pod rukama.

Pravidelná obměna perspektivy jednotlivejch aktérů daný bitvy a snaha vyhnout se samoúčelnejm demoličním orgiím ale zjevně nebyl ten důvod, proč rozmrdání New Yorku lidi sralo podstatně míň než rozmrdání Metropolis. V Hollywoodu se totiž zjevně nějak rozhodlo, že ve skutečnosti jen nemáme rádi, když v těchhle masivních bitkách umírá moc nevinnejch imaginárních lidí, o kterejch stejně víme kulový. A bohužel právě tuhle bizarní dedukci chytly za pačesy mimo jiný i filmovej Marvel a DC, aby si v následujících pár letech mohly začít intenzivně poměřovat čuráky v tom, kdo ve třetích aktech jejich nejnovějších bijáků pobije nejmíň náhodnejch kolemjdoucích.

Chytnuli se toho třeba v Age of Ultron, kde sme během už tak nudný řežby s lítajícíma terminátorama museli sledovat, jak Hawkeye nakládá fiktivní Východoevropany z fiktivní východoevropský země do lítající archy, a chytnul se toho i Úsvit spravedlnosti, v rámci kterýho se zjevně přišlo s teorií, že pokud dostatečněkrát zopakujem, že tahle konkrétní oblast města je čirou náhodou zrovna úplně opuštěná, můžeme si zase rozbít, co hrdlo ráčí.

Korunu měla týhle šarádě nasadit právě nová Občanská válka, která se nás už v trailerech snažila přesvědčit o tom, že ani v těch starších marveláckejch bitkách vlastně zas až tolik lidí nezařvalo, do samotnýho filmu se tyhle konkrétní čísla ale nakonec nedostaly. Možná protože se to jen nevešlo do finální verze, možná ale protože někomu konečně došlo, že je to prostě totální a o ničem nevypo­vídající kokotina. Aneb bouchnutí Alderaanu v prvních Hvězd­nejch válkách bylo aspoň lehce k nasrání, protože to byla Leina domov­ská planeta. Bou­chnutí tří prdelí cent­rálních planet Nový republiky v těch posledních vám ale buď bylo totálně u prdele, anebo ste ještě ocenili, že se aspoň takhle symbolicky předešlo návratu jakejchkoliv obchodních blokád a senátních diskuzí.

pohrozit koncem světa už nestačí

Problém samoúčelnýho drcení digitálního betonu není zas tak starej, protože ještě relativně do nedávna by ho filmový pixely prostě věrohodně neutáhly, a filmovej hrdina superhrdinskýho rázu proto dřív musel větším hrozbám zabránit vzpravidla předtím, než se stihly vůbec nějak projevit. Z toho vzešlej nápad udělat padouchovi naopak trochu radost a pár těch řízenejch demolic mu povolit, aby to nevypadalo, že si svoje výhrůžky jen tahá z prdele, to sice ze začátku myslel dobře, ve výsledku tím ale dosáhl jen toho, že jinak ryze akční­/dobrodružný­/superhrdinský bijáky se začaly přelejvat do katastrofickýho žánru, jehož jedinou výsadou je přitom ukájení našich fantazií o demo­liční expertýze a genocidě východního pobřeží.

Spojování superhrdinskýho a katastrofickýho žánru je přitom pičovina sama o sobě. Nejen že dělání z mrtvejch lidí čísla na nástěnce, který se halt nepodařilo zachránit, jde tak nějak proti oný primární myšlence superhrdinství, ale zároveň tím i rapidně klesá trvanlivost samotný katastrofilní zábavy, protože způsobů, jak relativně zajímavě ukázat, jak se něco bortí, prostě zas až tolik není. To ostatně můžeme vidět už dneska, protože i když třeba Roland Emme­rich do novýho Dne nezávislosti slibuje zkázonosný mimozemský lodě velký jak bombarďáky vaší mámy, stejně na něj všichni chceme jít v podstatě jen kvůli Jeffu Goldblumovi.

Občanská válka každopádně všem těmhle kravinám naštěstí celkem elegantně ukázala prostředníček, když se rozhodla zužitkovat veškerej ten rozdrolenej beton k vyvolání reálnýho konfliktu mezi dvěma hrdinskýma týmama, což samo o sobě vyžaduje brát superhrdiny pro změnu i jako uvěřitelný troj­rozměrný postavy. Filmovýmu Marvelu je teď už asi jasný, že tohle byl prostě správnej a divácky (a hlavně finančně) úspěšnej krok, kterýmu by tak mohl zkusit přizpůsobit i některý svoje budoucí filmy, kdy minimálně sólovky Black Panthera a Spider-Mana už by mohly mít o něco skromnější, míň destruktivní a zároveň osobnější příběh. A to zvlášť pokud na ně mají navázat třetí (/čtvrtí) Avengers, kteří se bez intergalaktický destrukce naopak nejspíš neobejdou. Bohužel.

Problematika nasranejch Šmoulů

Marvel teď od hromadnýho zabíjení civilistů sice možná trochu sleví, abychom na něj mohli být o to víc nadržení v rámci příchodu bubáka Thanose (Nasranej Šmoula #1), my na něj nadržení ale bohužel nejspíš nebudem. Někdy zhruba kolem stejný doby se má totiž konkurenční tým Wonder Woman a její děvky plnohodnotně utkat s bubákem Darkseidem (Nasranej Šmoula #2), kterej se shodou okolností bez zdevastování alespoň pár kontinentů nejspíš taky neobejde. A to obzvlášť pokud ho bude dirigovat Zack Snyder.

Syndrom nasranýho šmoulovství bude ale přitom dost možná nejbolestivější u novejch X-Menů, kteří těsně po Civil War vytahujou bubáka Apocalypse (Nasranej Šmoula #3). Krása novejch X-Menů totiž doteď tkvěla mimo jiný i v tom, že se jim dařilo vyzdvihnout ty nejzajímavější konflikty a kontrasty jednotlivejch postav z komiksů a původních filmů, zatímco globální hrozby přešly spíš na druhou kolej. Takže když První třída skoro až bondovsky žongluje se zastavením třetí světový za minutu dvanáct a Budoucí minulost naopak představuje už ustanovený terminátorský postapo, kterýmu je se třeba „jen“ vyhnout, v obou případech se zvládáme obejít bez rozmrdanejch baráků (s výjimkou jednoho levitujícího stadionu) a větších ztrát na životech.

Možná proto X-Men: Apocalypse minimálně z trailerů zatím vypadá tak nějak docela na hovno, protože v podstatě jediný, co v nich vidíme, je Nasranej Šmoula #3, kterej trhá mosty, demoluje baráky a rozpoutává genocidu na východním pobřeží. Neříkám, že by Apocalypse pořád nemoh bejt dobrej film, už teď sem si ale zároveň poměrně jistej, že jeho třetí akt mi bude asi solidně u prdele. Jenže i kdyby bylo finále novejch X-Menů sebehorší, i kdyby vzduchem lítaly kontinenty a na Sochu svobody by spadl Měsíc, vzhledem k tomu, co během následujících pár let plánujou filmoví Avengers a Justice League, je třeba si uvědomit, že tohle je teprve začátek…

Kvůli tomuhle všemu se tak ve výsledku dostáváme k zajímavýmu paradoxu, kdy sice vidíme světlo na konci tunelu, než k němu ale stihneme dojít, svět pravděpodobně obklíčí mimozemský vzducholodě a ten tunel na nás sesypou. Superhrdinskej žánr má ještě šanci vypotácet se ze začarovanýho hroutícího se betonovýho kruhu a začít zase vyprávět zajímavý a osobní příběhy, nejdřív ale musí přežít vlastně to nejhorší, co tenhle kruh představuje.

Nějakou dobu tu asi bude smrdět argument, že Marvel se dokázal vytasit s Občanskou válkou jen díky všem filmům, který jí předcházely. A i když by tohle tvrzení mohl pro hodně lidí potvrzovat Batman v Superman, kterej měl podobný předpoklady jako Civil War, ale nakonec zpanikařil a na špici suprhrdinskýho konfliktu pro sichr dočmáral ještě digitální příšeru, ve výsledku by na tom vlastně vůbec nemělo záležet.

K vybudování zajímavýho superhrdinskýho příběhu se zajímavejma postavama 42 vysvětlovacích prequelů totiž prostě fakt nepotřebujete, kór když dneska jde udělat zajímavej, napínavej a originální film třeba i jen o tom, jak se Keanu Reeves mstí za svýho mrtvýho psa, jak Tom Hardy a Charlize Theron závodí tam a zpátky po pouští, nebo jak se Ryan Reynolds bojí ukázat svý holce, protože jeho ksicht vypadá jak poblitý triko v umyvadle. Hlavně ať už ale prostě nikdo nedělá filmy o zbouranejch digitálních městech a mrtvejch komparzistech. Ne snad protože by mi jich bylo líto, ale protože slovama už ani pořádně nejde popsat, jak strašně sou mi u piče.