Naivní pipinou proti cynickejm lofasům

Po BéVéeSku, který podle mě bylo vlastně docela hustý, i když na něj všichni pičovali, a Sebevražedným oddílu, kterej mi naopak sugeroval stejný sebevra­žedný sklony jako všem ostatním, sem tak nějak nevěděl, co vlastně čekat od nový Wonder Woman. Karty měla rozdaný sice docela solidně, zároveň sem se ale bál, že právě u ní DýCýčko stáhne ocas a vsadí na jistější a tím pádem i tak trochu bezpáteřnější strategii hezkejch barviček a humorů pro každýho, do který během let postupně zmutoval konkurenční Marvel.

K mýmu vlastnímu překvapení to ale nakonec dopadlo tak, že Wonder Woman nejen že do filmovýho DC světa pořád sedí, ale zároveň se jí podařilo ho ze všech dosavadních filmů definovat asi nejlíp. I když sem totiž BéVéeSko fakt žral a Muže z oceli minimálně uznávám alespoň za to, o co se tematicky snažil, právě nová Wonder Woman zároveň dokazuje, že i když dosavadní tahoun filmovýho DC Zack Snyder patří k jedněm z nejlepších vizuálních režisérů současnosti, dokud má v konkrétním projektu poslední slovo, vždycky z toho vzejde podobnej bordel, jako když někdo Stevenu Moffatovi po pár suprovejch samostatnejch epizodách předá otěže k celejm seriálům.

Když na to musí přijít ženská

Na papíře sou obě Snyderem rozjetý hlavní postavy vlastně docela zajímavý, v praxi to ale u obou zároveň trochu drhne. Superman sice jakoby řeší dilema, jestli zastávat hodnoty, o který moderní společnost možná už ani nestojí, nebo si hledět svýho, ve výsledku ale vlastně jen celý dva filmy smutně kouká, jak ho to supermanování neba a jak by se rači válel s Lois ve vaně, jen aby ze sebe nakonec udělal emařskýho mučedníka. Batman má pak zase bejt sice jakože zlome­nej hrdina zbavenejch všech ideálů, kterýmu teprv až Superman pomůže vrátit se na správnou cestu, ve výsledku je to ale vlastně jen vraždící psychopat, ve kterým se nakonec přepne výhybka v podstatě jen proto, že Superman do celý situace nepřímo zatáhne jeho mámu.

Oproti tomu charakterní vývoj Wonder Woman dává v její sólovce smysl od začátku až do konce – možná částečně taky proto, že Patty Jenkins a spol. se zjevně nebojí si s tím trochu ušpinit ruce. Wonder Woman tady v podstatě začíná jako naivní pipka, která si doslova žije ve velký bublině, která ji izoluje od okolního světa, a teprv až kapitán Kirk ji musí lapnout za flígr a ukázat jí hrůzy první světový války (protože hrůzy tý druhý by se nám až moc pletly s filmovým Captainem Americou, což pochopitelně nechcem). Nejde ale zároveň jen o to, že Kirk musí naivní pipce ukazovat, jak se věci mají, ale současně i Wonder Woman musí tomu cynickýmu lofasovi připomenout, jaký hodnoty je nutný si během války udržet.

Kýčovitej balón proti trudomyslnosti

Přitom je navíc i docela zajímavý sledovat, jak se počáteční naivnost hrdinky, která musí čelit cynický válečný realitě, přelejvá i do samotnýho filmu, kterej stejně naivně bojuje proti cynismu a žánrový vyčpělosti současnejch super­hrdinovek. Wonder Woman obsahuje spoustu scén, který vám připomenou ten pocit, jak si k sobě tehdy Gandalf zavolal Stínovlase a celý to vypadalo jako strašně blbá, ale přitom vlastně i docela hřejivá reklama na prací prášek pro koně. A je vtipný, že přesně tenhle přístup v současnejch komiksárnách chyběl.

Šlo by samozřejmě argumentovat, že ne veškerá naivita je ve filmu záměrná. Že hlavní padouši si občas mnou ruce až moc animáčově, než abychom jim to z nich mohli nějak žrát, anebo že zpomalený kotrmelce Amazonek se opakujou až moc často, než aby mohly zůstat delší dobu zajímavý. Stejně tak si ale z prdele můžu vytáhnout i filďáckej protiargument, že dokud se film drží nějakýho konzistentního a stmelujícího tónu, je vlastně jedno, jestli ho bylo dosažený s tvůrčím záměrem nebo bez něj.

Jinými slovy že ten strašně špatnej grýnskrýn malý holky padající ze skály vypadal jak zadní projekce v Donnerově Supermanovi by vadilo jen v případě, že by se Wonder Woman o stejnou atmosféru jako Donnerův Superman nesnažila. Jenže ona se o ni naštěstí nejen že snaží, ale zároveň si i dobře uvědomuje, jaký dusno tím vlastně dělá vůči svýmu žánru.

A právě vo tom to je. Že film, od kterýho sem původně čekal naprostej produkční kalkul, mě ve výsledku nejvíc překvapil tím, jaký měl koule. Kdyby Gal Gadot na kapitána Kirka házela až moc přeslazeně nevinný kukuče, kdyby se finální mlátička zase změnila v betonovou apokalypsu s modrým chcancem světla na obloze anebo kdyby ožralýho Skota nehrál Spud z Trainspottingu, celý se to mohlo nakrásno posrat. A proto mě ty DC filmy zatím prostě baví. Protože ať už z nich vzejde totální sranec nebo epesní pecka, vždycky je to proto, že prostě zkoušej něco novýho.