Nezvratný prokletí přeskočenýho žraloka

Jedna z nespornejch terapeutickejch výhod mejch filmovejch výkřiků do internetový tmy tkví v tom, že jakmile dám konkrétní hejt dohromady a vypustím ho do světa, můžu zároveň vypustit z hlavy i danej biják a do konce života dělat, že sem ho nikdy neviděl. Když ale věc, která mě na konkrétním filmu sere nejvíc, zároveň nemůžu úplně rozebrat, pokud nechci, aby mě do země zadupala armáda nasranejch šprtů, pak se celá tahle jinak neprůstřelná strategie trošičku komplikuje.

Aby teda Avengers: Infinity War nepřišli zkrátka, rozhod sem se do nich po svým předešlým nespoilerovým hejtu zabřednout ještě i trochu víc do hloubky. Pokud ste tenhle kinematografickej kolos teda ještě neviděli, dál už radši nečtěte. Pokud ste si ale svůj lístek už poctivě zacvakali anebo je vám to celý vlastně u piče a chcete alespoň vidět, jak se ztrapňuju ve snaze kritizovat film, nad kterým si celej svět hromadně mastí klacky, tak to teda můžem rozjet…

Všichni jsou mrtví, Dejve

Fráze „přeskočení žraloka“ jde definovat spoustou způsobů. Původní význam pochází ze sedmdesátkovýho sitcomu, kterej ve svý pátý řadě už nevěděl, co dál, a tak celou jednu epizodu postavil kolem snahy doslova přeskočit žraloka na vodních lyžích. Přeneseně jde ale tenhle pojem popsat i třeba jako moment, kdy zdánlivě mrtvej Bobby Ewing vyleze ze sprchy, kdy Indiana Jones přežije atomovej výbuch v ledničce, kdy se Akta X rozhodnou vrátit do televize anebo když film povraždí polovinu svýho fikčního vesmíru, i když má nejen jasně definovaný prostředky, ale k tomu i naprosto zjevnej úmysl vrátit je zase zpátky.

Že drtivá většina postav, který ve třetích Avengers zařvaly, ve skutečnosti nezůstane mrtvá dlouho, samozřejmě není kdo ví jak šokující odhalení, což ale celou situaci vlastně jenom zhoršuje. Závěrečnej twist, ve kterým Nasranej Šmoula uskuteční svůj ďábelskej (leč do jistý míry sympatickej) plán vyhladit polovinu života ve vesmíru, se tak ve výsledku jeví jenom jako pasivně agresivní reakce tvůrců na diváckou kritiku, že ve filmovým Marvelu nejen že nikdy nikdo pořádně neumírá, ale nikomu tu nikdy ani obecně nic moc nehrozí.

Místo aby teda Infinity War regulérně zabila pár svejch hlavních postav a tím ze sebe vyždímala nějaký to skutečný příběhový napětí, přišla v podstatě jen s jakousi click­baitovou parodií na Game of Thrones, která ale vlastně nemá (a to dost možná ani v případě postav, který film zabil ještě před svou finální čistkou) vůbec žádnej dopad. Člověk totiž ani nemusí mít v hlavě, jaký všechny další filmy Marvel v bezprostřední budoucnosti plánuje nebo co Šmoulova kouzelná rukavice vlastně dokáže, aby si spočítal, že bez všech těchhle superhrdinů a jejich potenciálně úspěšnejch sequelů se starej dobrej Myšák Mickey prostě asi jen tak neobejde.

Cynický zabití komiksový smrti

Samozřejmě se tu nabízí docela logická námitka, že zabíjení a následný oživování hlavních postav k žánru superhrdinskejch komiksů neodmyslitelně patří. Tady je ale zároveň třeba si uvědomit, že mezi komiksovým a filmovým médiem je furt krapet rozdíl. Zatímco superhrdinský komiksy se naučily přežívat desítky let díky tomu, že si definovaly určitej fungující status quo, kolem kterýho se furt dokola motaj, filmy se vyvíjej, jejich fikční světy se rozšiřujou a hlavní herci během plynoucích let buďto ztrácej zájem, anebo se digitální oddělávání jejich vrásek stává postupně náročnější, než aby to vůbec ještě stálo za to.

A když už sme u toho, ono oživování mrtvejch postav není kdo ví jaký terno ani v samot­nejch komiksech. Když totiž pohlaváři DC Comics v devadesátkách „definitivně“ zabili Supermana a pár metrů tím ždímali prachy z truchlících čtenářů, jen aby ho pak hned zase oživili, nenávratně tím zničili jakoukoliv iluzi permanentní smrti komiksovejch superhrdinů. A když pak tuhle dějovou linku do filmů převedl Zack Snyder, nemělo to pravda až takovej efekt (jednak protože Snyderův Superman víc tlačí na prvoplánovou ježíšovskou alegorii a jednak protože filmový DýCýčko je většině lidem stejně u prdele), v případě Marvelu to ale prostě zabolí. I přes všechny výhrady, který proti němu mám, i přes to, jak je podle mě často sterilní, mi tenhle svět totiž přijde až moc promakanej, než aby měl něco takovýho zapotřebí.

Až žralok vrátí úder

Zůstává samozřejmě otázka, co konkrétně s tímhle bordelem Marvel udělá v dalším filmu. To, že v podstatě celej zakládající tým Avengers tuhle vesmírnou genocidečku přežil, by například mohlo teoreticky naznačovat, že ať už se události finále Infinity War zvrátěj jakkoliv, původní Avengers by se za tímhle účelem mohli obětovat, aby tak nejen zacyklili svou vlastní příběhovou dekádu, ale i pomyslně předali štafetu novejm posta­vám. I kdyby ale další film něco takovýho udělal a já tak byl nucenej Infinity War do jistý míry zpětně docenit, nezvratný prokletí přeskočenýho žraloka tu zůstane pořád.

I kdyby totiž čtvrtí Avengers pro záchranu zbytku vesmíru obětovali celej ansámbl svýho prvního dílu, i kdyby si Iron Man a Captain America umírali v náručí a Hulk se vystřelil doprostřed Slunka, nikdy už to nebude mít tak plnohodnotnej dopad, protože teď už víme, že to přinejhorším můžem zase vrátit zpátky. Že, jako po dramatický stránce u spousty věcí ve filmovým Marvelu, na tom vlastně zas až tolik nesejde. Jakmile totiž příběhovýho žraloka jednou přeskočíme, už prostě není cesty zpět.