Posrat se strachy žánrovou oklikou

Jakožto remake, mainstreamovej horor a adaptace Stephena Kinga zároveň si nový To už od začátku koledovalo o pořádnou dávku starýho dobrýho ultra­hejtování, který sem si navíc posichroval i přečtením jeho knižní předlohy, abych moh skutečně hnido­pišsky prskat na všechno, co tenhle film posere. Jenže ouha. Ať sem se totiž snažil jak sem chtěl, ať sem si svůj cynickej pičometr ladil sebevíc, nový To je prostě fakt hustý.

Nebude asi žádnej velkej spoiler, že filmový To v hodně věcech brnká na stejný struny jako seriálový Stranger Things, který nejen že z původního Kingova románu logicky samy částečně vycházej, ale s novou filmovou adaptací se vlastně ovlivňujou i tak nějak vzájemně. V obou případech se čerpá z pop­kul­turní atmo­šky 80. let (nad rámec jen povrchního vytahování oldskůlový muziky) a v obou případech sou hlavní děcký postavy danýho příběhu sympatický, uvěřitelný a hlavně i skvěle zahraný. Tak trochu paradoxní důvod, proč nový To funguje i samo o sobě, je přitom ale někde trochu jinde. To je totiž skvělej horor, protože se nesnaží bejt primárně hororem, a zároveň je to skvělá filmová adaptace, protože se nesnaží zbytečně otrocky držet svý knižní předlohy.

Praktická stránka osmdesátkový nostalgie

Aby náhodou nedošlo k mejlce – věcí, ze kterejch si budete moct nadělat do gatí, je tu samozřejmě pořád až až. Filmový To ale zároveň dobře pochopilo, jaká chyba by byla dělat ze sebe samoúčelnej horor. Místo aby se tu totiž sá­zelo jen na efekt pečlivě vykalkulovanejch lekaček, snaží se To hororovej žánr naopak podřizovat zajímavýmu příběhu a vývoji postav, který sou pro fungování dobrýho hororu často vlastně i důležitější než samotnej ústřední bubák. Leknout se děsi­výho klauna totiž zas až tak velký umění není. Pokud ale kolem něj vystavíte poutavej kontext se sympatickejma hrdinama, teprv až potom máte důvod se ho skutečně bát.

Samozřejmě ani moderním hollywoodskejm džampskérům se tady místy furt nevyhnem (i když je otázka, jestli je to vina samotnýho filmu nebo spíš konkré­tního kina, který nám repráky vosolilo tolik, až se z toho otřáslo Mexiko), i samot­nejma svejma hororovejma praktikama se ale To primárně vrací spíš zase do těch 80. let. Podobně jako Stranger Things ale vedle vší tý hororový inspirace zároveň odkazuje i na filmy a subžánry, který s hororem vlastně nemaj moc co dělat, a který svou odlehčeností celýmu příběhu naopak dodávaj trochu širší a poutavější rozměr, kterej by do přímočarýho hororu nacpat normálně nešel.

Správný filmový TL;DR

Do detailů, jak je film věrnej svý předloze, asi nemá moc cenu zabředávat. Zatímco u pár konkrétních scén tu knižní šprti můžou slintat nad tím, jak se v nich původní knížka přežvejkává v podstatě slovo od slova, naopak několik klíčovejch pasáží se tu zároveň (často z docela pochopitelnejch důvodů) obchází nebo úplně ignoruje. Převážná většina filmu ale materiál svý předlohy zpravidla nějakým způsobem mění, zjedno­dušuje a uvádí do jinýho kontextu, kterej se ale přitom furt pevně drží původní Kingovy myšlenky, díky čemuž se To může řadit k docela úzký skupině filmovejch adaptací, kterejm se podařilo zachovat emoční hloubku svejch předloh právě proto, že zbytečně nelpěly na jejich faktickejch detailech.

Ani Kingovu původní knížku, ani její novou filmovou adaptaci přitom ale není úplně fér považovat za čistokrevnej horor. Je to totiž zároveň i děcká letní dobrodružárna, upřímnej příběh o dos­pívání a místy vlastně aji docela dobře fungující komedie. Jenže právě díky všem těmhle věcem, který s hororem v jádru nemaj nic společnýho, hororová stránka Toho tolik funguje. Možná nám tenhle film konečně pomůže trochu pochopit, že hororový vyprávění jako takový vyniká nejlíp, když se k němu musíme prokousat oklikou přes jiný žánry, spíš než když do něj samoúčelně skáčem po hlavě s příručkou dělání lekaček pro dementy. Asi bych na to ale úplně nesázel…