Povolení už konečně táhnout do hajzlu

Po dvou letech úspěšnýho zagorkování se nejspíš konečně podařilo zacpat Danielu Craigovi všechny tělní otvory takovejma prachama, že si podle všeho fakt ještě jednou střihne roličku tajnýho agenta Jejího veličenstva s povolením zabíjet. Místo aby se tudíž filmový bondovky zase jednou dočkaly vyslouženýho res­tartu a šance na čistej štít, bude nám podle všeho po zásluze naloženo dal­šího dílku ze série, která už dávno vůbec netuší, čím chce kurva vlastně bejt.

I když mi hejt na aktuální bondovky leží v žaludku už poměrně dlouho, rád bych předem zdůraznil, že nejde ani tak o hejt na samotnýho Craiga nebo směr, kterým se jeho filmy původně vydaly. Casino Royale je podle mě furt nejlepší bondovka a Daniel Craig v Casinu Royale je podle mě furt nejlepší Bond. To ale zároveň furt nic nemění na tom, že ať už sme si od tohohle komba původně slibovali cokoliv, docela rychle to šlo do piče.

Zlatý voči

I když se s Bondovým restartem nejčastějc skloňuje americká série o Jasonu Bourneovi (která sama z původních bondovek vychází, to už by ale bylo téma zas na jindy), pro Casino Royale je docela důležitá i podobnost s Nolanovým Batman začíná, který vyšlo o rok dřív a který, stejně jako novej Bond, vzalo nějakým způsobem už zavedenou značku a rozhodlo se ji pojmout trochu propracovanějším, syrovějším a do jistý míry realističtějším způsobem.

A i když právě tenhle přístup u Casina Royale nemálo fanoušků, kteří od bondovek očekávaj nějakou jasnou formuli, ze který se prostě nemá vybočovat, trošičku nakrknul, je zároveň důležitý si připomenout, že zatímco Nolan pro filmovýho Batmana nastavoval úplně novej a jasně definovanej svět, Craigův Bond naopak už od začátku tak nějak pomrkával na diváky, že i když je teď jakože syrovej, realistickej a strašně hlubokej, časem si hodlá vydláždit cestičku zase hezky zpátky k těm klasickej bondovkám, jak je všichni máme rádi.

Takže i když hárdkór fandy v Casinu Royale mohlo srát, že Bond má najednou nějakej orydžin story a nedej bože i promyšlenější charakter, jakmile si to James ve finální scéně začal štramákovat hezky v kvádru na míru, se svou vizitkovou hláškou na jazyku a klasickou titulní znělkou za rohem, mohli si rejpalové aspoň oddechnout, že v příštím dílu už to bude víc zase starej dobrej Bond. Že v příš­tím dílu už budeme o dost blíž tomu, na co sme zvyklí. Jenže…

Jenže pak přišlo Quantum of Solace, který z nějakýho důvodu bezprostředně navazuje na Casino Royale a ještě hloubjej rozplítá myto­logii jeho tajemnýho syndikátu a Bondovy koc, která mu zlomila srdíčko a sobě zatopila plíce. To, že Quantum of Solace furt pokračuje v příběhu zavedeným předchozím filmem, má v podstatě jen dvě kladný stránky. Jednak že nabízí alespoň nějakou alternativu k hlavní zápletce o bezpáteřním blbečkovi, co se snaží v poušti nahrabat vodu, nebo co to kurva mělo bejt, a druhak že na konci se to všechno už konečně vyřeší. Že Bond onu tajnou organizaci hezky kopne do prdele, naposled sevře půlky při vzpomínce na mrtvou koc a v úplným závěru filmu zastřelí diváky skrz animovanou hlaveň, jak to máme všichni rádi. Jenže…

Jenže pak přišel Skyfall, kterej je kapitola tak nějak sama o sobě. Ty, který mrdalo už Casino Royale, mohl Skyfall nasrat snad ještě víc, protože si dovolil naznačovat, že Bond byl v určitým bodě svýho života děcko na skotský vyso­čině. Zároveň by ale šlo argumentovat i tím, že zatímco Casino Royale záměrně udávalo směr nový Bondovy inkarnace, události Skyfallu vlastně nemusíme brát zas až tak vážně, protože spíš než o plnohodnotnej dílek v celkový skládačce nový série jde vlastně jen o takovou hřejivou popkulturní odbočku, která je, jaká je, protože se premiérou trefila do padesátýho výročí filmovejch bondovek.

Kdyby vám to ale náhodou i tak už celý lezlo krkem, alespoň ve svým závěru se Skyfall z dosavadních filmů zatím vůbec nejvíc přiblížil statu quo, na kterej sme tak dlouho čekali. Bond má konečně svýho Q, svou Moneypenny a v kanclu na něj navíc čeká i novej M, kterej je konečně připravenej dát Bondovi nějakou tu starou dobrou špiónskou misi, která nebude mít nic společnýho ani s jeho minu­lostí, ani s nějakou přesahující mytologií. Tohle je to uzavření kruhu, na který sme čekali. Tohle je konečně ten most vedoucí ke starejm dobrejm bondovkám. Jenže…

Vyhlídka na průser

Jenže pak přišlo Spectre. Film, kterej konečně ukázal, že i když samostatná bondovka s Craigem nemusí bejt nutně blbá, jeho série jako celek je vlastně naprosto v hajzlu. Najednou tu už totiž nestačí mít jen nějakou vnitřní mytologii a pár společnejch prvků mezi dílama, protože najednou už se ocitáme v době největšího hajpu kolem sdílenejch filmovejch vesmírů. Z hlavního padoucha Spectre se tím pádem stává v podstatě analogovej Thanos, kterej Bondovi házel klacky pod nohy skoro ještě předtím, než ho fotr vystřelil z pytlíku, a stál za každým jeho dosavadním protivníkem a každou stínovou organizací, se kterou se doteď setkal. A jasně, že je to zároveň i Bondův adop­tivní brácha. A jasně, že se ty vole menuje Blofeld.

Že bondovky využívaj soudobý filmový trendy jim samozřejmě nejde tak úplně zazlívat – přece jen i díky tomu dokázaly přežít víc než půl století. Filmovej Bond vždycky věděl, kdy vyměnit Aston Martin za BMW, kdy si nechat nazpívat flák od A-ha nebo kdy Bonda s lejzrovou špuntovkou vystřelit do vesmíru. Spectre ale zároveň konečně ukazuje, že Craigovy bondovky všechny ty nový filmový trendy vlastně jenom zmateně házej vo zeď a zoufale čekaj, která se přilepí. Hlavní padouch stojí za veškerejma Bondovejma osinama v zadku, protože propojený filmový světy sou teďka terno. Zároveň se ale menuje Blofeld, protože toho si přece pamatujem z původních filmů, ke kterejm se údajně furt snažíme dopra­covat. Jenže to už tentokrát prostě nebaští fakt nikdo.

Jeden Bond nestačí

Ve snaze držet se s dobou a bejt vždycky frý kůl a in byl starej Bond občas sice trochu úsměvnej, pořád se mu ale dařilo uchovat si nějakej svůj vlastní ikonickej styl. Craigův Bond přitom už ale zkoušel tolik různejch trendů zaráz, až se jeho snaha zůstat relevantní postupně změnila spíš v důchodcovskou krizi identity. A nejsmutnější na tom všem je, že zatímco se James Bond snažil přijít na to, čím chce v jednadvacátým století vlastně kurva bejt, v Hollywoodu stihla vzniknout spousta žánrovejch alternativ, který tak nějak nenápadně začaly pokládat otázku, jestli Jamese Bonda vlastně ještě vůbec potřebujem.

Serou vás například u bondovek jakýkoliv inovace a chcete už konečně vidět nějakou pořádně přepálenou špionskou akčňárnu s výstředníma padouchama a šílenejma hračkama? Super. Přesně tuhle díru na trhu totiž naprosto perfektně (a naprosto záměrně) tři roky zpátky vyplnil Kingsman, kterej se navíc už letos v září dočká dvojky. Anebo vás naopak mrdaj všechny tyhle pompézní sračky a chcete nějakou solidní akčňárnu s gradujícím napětím a profi kaskadéřinou? Prima. Série Mission: Impossible na tom nikdy nebyla líp než posledních pár let a dokud se v některý z nich Tom Cruise nezabije, budou se točit furt další.

A i když de série Rychle a zběsile zatím úplně mimo mě, dokážu si představit, že pokud máte nejradši takový ty bondovky, ve kterejch Roger Moore skáče krokodýlům po hlavách a transformuje svoje auto v ponorku, Vin Diesel je nejspíš váš člověk. Bondovskej fanoušek má dneska prostě mnohem širší výběr než dřív a místo aby se s tím série 007 snažila něco dělat, podle všeho zatím jen zalejzá do ulity toho, co sice zná, ale co už zároveň evidentně nefunguje. Jenže co přesně by s tímhle vším Bond vlastně dělat moh?

Bondovky sou věčný

První věc je, že filmovej Bond by se měl snažit o přesnej opak toho, o co se pokoušel doteď, a skutečně se vrátit do zaběhlejch kolejí původních filmů, spíš než aby se k nim jen donekonečna hyperbolicky přibližoval. V době, kdy je žánr superhrdinskejch komiksáren totálně přesycenej a kdy člověk musí v rámci každý druhý návštěvy kina na YouTube zkouknout tři rekapitulační videa a 50 věcí, který sme přehlídli, je strategie cpát lidem další obsáhlej propojenej vesmír vlastně totální pičovina.

Bond by měl naopak využít toho, jak tenhle encyklopedickej přístup k filmovejm mytologiím už docela brzo začne diváky srát, a naopak se vrátit k formátu klasický bondovky, na kterou můžete přijít totálně na blind, kouknout se, jak James Bond dvě hodiny řeší misi, která nemá nic společnýho s jeho nevlastním bráchou ani zdechlou koc z deset let starýho filmu, a pak jít zase dom. Ze všech možnejch filmovejch sérií bych totiž zrovna na sledování bondovek graf a špendlík­ovou tabuli prostě potřebovat fakt neměl…

Druhá věc pak je, jak by se Bond mohl znova inovovat, ale zároveň nevybočit ze svýho klasickýho receptu. S tímhle už se sice mezi skalníma fandama bondovek asi dostávám na trochu tenčí led, stejně si ale myslím, že největší prdel by byla, kdyby se Bond fakticky vrátil ke svejm kořenům v čele s tou šedesátkovou nekorektnostní a zro­mantizovaným šovinismem, ale zároveň je totálně obrátil na hlavu tím, že by z Bonda udělal ženskou. Ještě před týdnem bych k tomuhle stanovisku dodal, že jelikož se polovina lidí může posrat jen z toho, že by Bonda hrál černoch, Joan Bondový se asi nikdy nedočkáme. Jelikož už ale i BBC vzala koule do hrsti a udělala ženskou z Doktora, možná to zas až tak nereálný není…

James Bond by samozřejmě mohl fungovat i zas v podání bílýho čtyřicátníka s nóbl přízvukem a pochybnou fyzičkou. Nejdůležitější je si ale prostě připustit, co dělá Bonda Bondem. Craigova série dokázala, že i když dneska pořád jde natočit solidní bondovku (což Casino Royale a Skyfall podle mě sou), snaha jednotlivý díly vzájemně propojovat a budovat kolem nich mytologii je jenom táhne ke dnu a jde proti tomu, o čem bondovky jsou. O zábavnejch jízdách na horský dráze, který sice vždycky reflektovaly a vždycky budou reflektovat dobu svýho vzniku, ale který zároveň zůstávaj nadčasový, protože každá z nich existuje ve svý vlastní bublině a protože se kurva do piče prostě neberou zas až tak vážně.