Pravda ještě nikdy nebyla tak na piču

V době, kdy do popkulturního povědomí zase prosakujou pouťoví dinosauři, příběhy z předaleký galaxie a Bruce Campbell s motorovou pilou, kdy děcka se starejma gramodeskama po fotrovi zdolávaj vrcholy společenskejch žebříčků a kdy se o bobek v Oválný pracovně přetahujou Clinton s Bushem, získává memečko z Jumanji o tom, co že je to vlastně do prdele za rok, úplně novej rozměr. A tenhle nově objevenej fenomén nostalgickýho honičství by přece nemohl bejt úplnej bez návratu Akt X, seriálu tak kultovního, že na něj do dneška všichni padaj na prdel, i když ho vlastně skoro nikdo nikdy nedokoukal.

Zahraj tu naši, Same

Návrat seriálovejch Akt X je tak trochu jako návrat kdysi megaúspěšný grunge-metalový kapely, která, spíš než aby skončila s překoksovaným mozkem nahozeným o stěnu, se jenom těsně po konci devadesátek tak nějak vytratila do prázdna a posledních čtrnáct let o ní (s výjimkou jednoho charitativního koncertu, o kterým dodnes nikdo pořádně neví, na co měl vlastně kurva sbírat prachy) bylo dokonalý ticho po pěšině.

Problém je ale v tom, že místo aby tahle stará dobrá skvadra přišla s nějakým novým přelomovým albem podtrženým čtrnácti rokama usilovnýho konopnýho meditování, nový Akta X jakoby vydaly v podstatě jen přezpívanou bestofku svejch největších hitů, který sice před dvaceti rokama úspěšně pilovaly naše dospívání, dneska naházený vedle sebe bez patřičnýho kontextu jsou ale vlastně docela o ničem.

Muslimský drony naočkovaný anthraxem

Jako fanda původního seriálu, kterej i ty nejhorší epizody zkoukl víckrát, než by devět z deseti psychiatrů považovalo za rozumný, můžu s klidným svědomím říct, že nový Akta X jsou dokonale o hovně. Jejich nová jakoby mytologie se sice tváří strašně aktuálně, když se hned v první epizodě začnou přemílat témata s Edwardem Snowdenem a šmírováním americkejch občanů (dočkáme se dokonce i vtípku na účet Billa O'Reillyho, aby nám FOXové jakože dokázali, že uměj bejt taky veselá kopa), jakmile se to ale dostane na koleje, je hned jasný, jak strašný je tahle rádoby modernost vlastně šméčko.

Když se totiž do hlavní zápletky začnou přihazovat muslimští sebevražední atentátníci, anthrax a konspirace s očkováním a chemtrails (konkrétně který jsou v dnešní době asi tak stejně příhodný jako fórek o holokaustu na sousedovic bar micva), začíná bejt docela zřejmý, že místo aby Chris Carter, pratatík týhle kdysi seriálový pecky, využil takhle dlouhý pauzy k redefinování svýho děťátka trochu víc od píky, radši si místo toho oprášil svou ódu na jedenáctý září, jejíž realizaci mu producenti před X lety nemilosrdně stornovali, dokazujíc, že základní pud sebezáchovy jim ještě jakž takž fachčí.

Schrödingerova mytologie

Fakt, že se nový Akta X tváří jako že nevznikly dneska, ale už někdy souběžně s první řadou Lostu nebo Battlestar Galacticy, se zoufale podepisuje i na oný bestofkový auře samostatně stojících případovejch epizod, ve kterejch se Mulder a Scullyová po čtrnácti letech absence z veškerejch vládních kruhů vracej do mantinelů FBI jakoby nikdy neodešli, zatímco jejich univerzální Pravda na ně čeká furt se stejnou trpělivostí.

Na těchhle epizodách je přitom docela fascinující, že i když se na jednu stranu kategorizujou do jakýhosi neutrálního období mezi první a pátou sezónu (právě který si všichni nejlíp pamatujem z probděnejch nocí na Nově), v nichž je Walter Skiňák hlavní spojenec ústřední dvojice a bezpáteřní mrdka zároveň a obligátní otevírání a zavírání Akt X v každý lichý sérii by nás mělo soustavně sázet na prdel, Chris Carter do těchhle případů z nějakýho důvodu zároveň sere i vedlejší podzápletku děcka, který spolu Mulder a Scullyová měli v době, kdy už na tenhle seriál nikdo nekoukal, a z čehož tudíž současnej divák pobere leda migrénu.

I Don't Want to Believe

Jenomže možná ještě víc ubíjející, než když jsou nový Akta X totálně na hovno, je, když na hovno tak úplně nejsou. Kdyby totiž tohle celý byla prostě jen naprostá pičovina, která s původním seriálem nemá nic společnýho, člověk by na to po dvou dílech prostě mohl přestat koukat a do konce života předstírat, že to vlastně nikdy nevzniklo (stejně jako sme to všichni udělali před těma osmi rokama). Problém je ale v tom, že tohle jinak audiovizuální panoptikum místy fakt připomíná starý dobrý Akta X, ze kterejch občas fakt vyhřeznou nejen Carterovy inteligentní konspirační dialogy, ale třeba i až úchylně mrazivá atmos­féra Jamese Wonga nebo inteligentně sebereflexivní humor Glena Morgana, dvou dalších parádních devadesátkovejch scenáristů.

Takže řekněme, že se skutečně smíříte s tím, že jednotlivý epizody tohohle šestidílnýho zvěrstva nemaj absolutně žádnou vnitřní soudržnost, že nová mytologie naprosto popírá celej původní seriál nebo že sebeparodickej díl s ještěrodlakem s novo­zélandským přízvukem se dokonale mine účinkem, pokud mu nepředchází 20 epizod, který se berou vážně. Jenže i když tohle všechno akceptujete a chcete si jen užít nostalgickou jízdu s vaší oblíbenou paranormální dvojkou, zničeho nic vás kopne do koulí nahoubičkovanej Mulder na kovbojský diskotéce, po jehož haluškovým znovushledání s Osamělejma střelcama (který při špatně načasovaným blití do kýblu můžete snadno přehlídnout) už prostě ztratíte veškerý naděje a začnete si přát, aby Bobby Ewing vylezl ze sprchy.

Pravdy není nikdy dost

Takhle cynicky pičovat bych určitě mohl ještě na pár stránek, bolestivou Pravdou ale zůstává, že na nový Akta X čuměly tři prdele lidí, kteří sou skoro nezlomnou zárukou toho, že se dočkáme další série. Zároveň patřičně WTF finále posled­ního dílu naznačuje, že další epizody by se už teoreticky mohly ubírat docela jiným směrem a možná se i vyhnout dalším samostatně stojícím epizodám (což by možná i zpětně vysvětlovalo, proč byly ty poslední případovky tak vtíravý), za což bych byl Carterovi upřímně ochotnej připsat i nějaký ty bonusový bludišťáky.

Jinými slovy pokud už se Carter a spol dostatečně nabažili ektoplasmatu z jejich nostalgický orgie, hypotetická jedenáctá řada by vážně mohla přijít pro změnu s něčím originálním a zajímavým. A pokud ne, tak horší než tahle série už to přece bejt nemůže, ne? ... NE?