Ricku, už to vole kurva nehul

The Walking Dead je už nějakou dobu seriál, na kterej se nekouká tak úplně snadno. Ne snad ale proto, že by byl moc brutální, moc psychicky stresující anebo že by až moc nemilosrdně nastavoval zrcadlo naší společnosti. Problém těchhle nejpopulárnějších zombíků současný (nejen) televizní produkce leží naopak spíš v tom, že nehledě na všechny ty jejich kritický komentáře, šokující dějový zvraty a nebývale nihilistickou atmosféru je to celý už nějakou dobu paradoxně docela o hovně.

Nuda, nuda… Krev, Krev…

Zdánlivě nepochopitelnej kontrast obsahový nekompromisnosti s místy až naprosto ubíjející nudou je v rámci tohohle seriálu přitom už pečenej vařenej a hranice mezi oběma těmahle rovinama navíc úspěšně splývá natolik, že hlu­boký filozofický a sociologický témata jde občas docela těžko rozeznat od něko­lika­hodinovýho bezcílnýho bloumání po zkurvenejch kolejích. Průser roz­lišit, kdy jsou zombíci něco vážně extra a kdy si jenom tahaj pseudointelektuální šušně z prdele, tu vlastně klidně mohl bejt už od jejich prvních sérií, až v posled­ních pár letech ale tenhle rozpor vyvěrá na povrch o to víc, jelikož si konečně začínáme uvědomovat, že tolik o hovně je tenhle seriál hlavně proto, že se v něm to samý hovno točí furt a furt dokola.

Aktuální sedmá série The Walking Dead se na první pohled rozvětvuje do dvou zajímavejch rovin. Na jednu stranu tu máme novej světovej řád ošéfovanej ostnatou bejzbolkou, ve kterým jde o to, že živí furt ještě uměj bejt daleko větší osina v prdeli než mrtví, a na stranu druhou se ocitáme v naopak zdánlivě až utopický společnosti, která s apokalypsou okolo sebe bojuje tím, že ji ve svý malý bublině převrací naruby. V piči ale je, že ani jedno z těchhle témat nenabízí nic novýho. Tohle všechno už sme během let viděli několikrát a jedinej rozdíl je, že seriálu aktuálně zase o něco stoupnul street cred, takže jednotlivý témata může vosolit na plný koule, kdy bejzbolka lupe hlavy hlava nehlava a absurditu nově objevený utopistický společnosti definuje dredatej král s velkou digitální číčou.

Nekonečnej nekrofilní kolorit

Teď by se samozřejmě hodilo prásknout do stolu a zabědovat si, jak tomu americkýmu televiznímu mainstreamu docházej nápady, jak všecko jen recykluje a tak dále a tak dále. A i když by takovej hejt samozřejmě byl moc fajn, v tomhle stávající problém The Walking Dead podle mě není. V prdeli je tady totiž naopak spíš to, jak bizarně enormní popularitu si tenhle paskvil i po letech drží a jak se dneska všichni taknějak smířili s tím, že postapo seriál zaměřující se na degra­daci civilizace, morálky a základní lidský příčetnosti vlastně může fungovat jako nekonečná telenovela.

Neřešme teď důvody, proč na to tolik lidí včetně vaší mámy furt ještě čumí, respektive kolika lidem to pořád nabízí nějakej zajímavej a dramaticky stimulující příběh a kolik jich to bere jen jako fyzický a psychologický torture porno, ve kterým můžou každej tejden zabředávat do velmi křehkejch vztahů jednotlivejch postav a zároveň hádat, která z nich to kdy schytá. Než abych se totiž pouštěl na tenhle špekulativní tenkej led, spíš mě fascinuje, co The Walking Dead musí dělat, aby si tuhle úchylnou diváckou základnu udržel. A právě tady konečně přichází na scénu starej dobrej Rick Grimes.

Jojo efekt duševní příčetnosti

Rick Grimes je už od první řady hlavní hrdina The Walking Dead, kterej by ale zároveň při aplikaci i sebemenší logiky skutečnýho světa měl po tom všem, co za těch skoro sedm sérií zažil, mít z mozku už jen rozbublanou kaši. Seriál to ale zatím úspěšně maskuje a tváří se, že starej dobrej Rick to pořád tak nějak dává, protože aby mohli televizní zombíci pokračovat, je třeba na Rickovi dodržovat dvě naprosto protichůdný pravidla: na jednu stranu je třeba ho občas stáhnout na úplný dno existenční únosnosti, protože potřebujeme drama a napětí, žejo, a na stranu druhou je třeba ho z těch sraček vždycky zase vytáhnout a zklidnit, protože potřebujem, aby to celý tak nějak furt pokračovalo. Žejo…

Netřeba asi dodávat, že v aktuálním dění začátku sedmý řady je Rick zase solidně v piči. Brzo se z toho ale určitě dostane, jen aby někdy v budoucnu mohl bejt v piči znova, pokud možno i o trošku víc. Rickovu příčetnost takhle seriál možná bude napínat donekonečna, možná ale časem nabere street cred zase tak velkej, že si lajzne ho zamordovat a na pozici hlavního koumáka dosadit jinou z hlavních postav. Ve výsledku je to ale vlastně šumák. Pointou zůstává, že dokud na The Walking Dead koukaj masový publika (ať už ze sebe­bizar­nějšího důvodu), intenzita jeho brutality a beznaděje bude sice tak nějak na oko sílit, nikdy se ale nepřehoupne přes okraj, kterej by tomuhle seriálu mohl konečně dopřát alespoň trochu důstojnej a relativně hodnotnej konec.

Místo toho tu prostě furt budem sedět, až do omrzení se ukájet v rozvláčný (pseudo)intelektualitě střídající sado maso nekro fetiš orgie, a do toho uchcávat ze záporáka, kterej spíš než trojrozměrnou postavu představuje jakýsi testovací udělátko toho, co všechno si scenáristi aktuálně ještě můžou lajznout. A chudák Rick, ten z toho prostě bude pořád v piči. A když z toho v piči náhodou nebude, tak jenom proto, aby z toho pozdějš moh bejt v piči ještě o něco víc. Proč? Protože tak nás to přece ty vole kurva baví…