Shakespearovský drámo ze Zátiší Bikin

Ze sdílenýho filmovýho vesmíru superhrdinskýho světa DC Comics, co nám přinesl temnej a syrovej příběh o alkoholickým miliardáři, kterej málem umlátil k smrti ilegálního migranta, co chtěl jenom za svou mámou, přichází pastelkovej LSD trip, ve kterým Ivan Drago na mořským koníkovi a s armádou lejzrovejch žraloků doktora Zlouna bojuje proti Krabím lidem ze South Parku.

Rodinný dramata a bubnující chobotnice

Tvářit se, že filmový DýCýčko má furt ještě nějakou tónovou konzistenci, už asi fakt nemá moc vert. I když sem tvůrčí vizi Zacka Snydera původně fandil, i já už musím uznat, že snažit se pokračovat v Nolanově tradici temnejch a „realistickejch“ super­hrdinskejch filmů a přitom chtít představit sdílenej vesmír plnej řeckejch bohů a podmořskejch civilizací, to nejde tak úplně dohromady. Pokud je ale zároveň filmový DC už skutečně odhodlaný lapnout svoji přepálenou komiksovou historii za flígr a zároveň nabídnout i něco jinýho než jen obšlah konkurenčního Marvelu, Aquaman k tomuhle přístupu naštěstí nabízí prakticky dokonalej mustr.

Po všech svejch předchozích hejtech už asi nemám moc potřebu se do filmovýho Marvelu zase navážet, minimálně protože nebejt jejich vlivu na superhrdinskej žánr, nic takovýho jako Aquaman by nejspíš nikdy nevzniklo. Zároveň si ale nemůžu odpustit, jak krásně jde právě na příkladu Aquamana vysvětlit, co všechno mě na současnejch marvelovkách (a disneyovkách obecně) tak sere. Zatímco starej dobrej Myšák nás totiž svejma demograficky přesně vypočítanejma fórkama bombarduje tak hustě, až člověk jednotlivý filmy skoro ani nemůže vnímat jinak než jen jako parodie sebe sama, Aquaman bere svůj příběh i motivace svejch postav naopak smrtelně vážně a přitom doufá, že jak je tohle všechno trhlý si všimnete tak nějak sami od sebe.

Osobitá žánrovka za korporátní škváru

Novej Aquaman Jamese Wana není možná ta nejlepší, je to ale pravděpodobně ta nejkomiksovější komiksárna od dob druhýho Spider-Mana Sama Raimiho. A nebude asi úplně náhoda, že Raimi i Wan maj oba kořeny v hororovým žánru, kterej snad nejvíc ze všech stojí a padá na tom, jak si danej režisér umí hrát s vizuální hyper­realitou, napětím a celko­vou atmo­sférou. Jasně, zatímco Raimi si do Spider-Mana 2 propašoval pomrknutí na svoje Evil Dead, Wan do Aquamana cpe zase vodní příšery jak od Lovecrafta, takhle spojitost jde ale podle mě přitom ještě mnohem hloub.

Někdo by sice moh argumentovat, že králem superhrdinský stylizace je pořád Zack Snyder, ten je ale ve svejch zpomalenejch záběrech snažících se imitovat orgasmický renezanční malůvky sice působivej, zároveň ale bohužel i docela monotematickej. Oproti tomu Raimi a Wan ze všech superhrdinskejch režisérů snad nejlíp pochopili, že i když je emocionální jádro příběhu pro jeho fungování nutný brát vážně, člověk se pak aspoň o to víc může vyřádit v jeho stylizaci, a to ať už je řeč o přepálenejch jednozáběrovejch soubojích, vypiplanejch dolly zoomech na ksicht Jasona Momoy nebo synthovým soundtracku, kvůli kterýmu vás občas přepadne dost bizarní pocit, že koukáte na mix Blade Runnera a LSD rýmejku Útěku z New Yorku (nebo případně na Statečný srdce).

Asi to nejlepší, co o Aquamanovi ve výsledku můžu říct, je, že sem z něj měl hodně podobnej pocit jako ze čtení krásně barevnýho a zároveň naprosto trhlýho super­hrdinskýho komiksu s dokonalou balancí poutavýho příběhu a přepálený akce. A stejně jako Sam Raimi v prvních dvou Spider-Manech, i James Wan toho dosáhl prostě tak, že celej film pojal jako malý děcko, který si na pískovišti hraje na Hamleta. Jo, sice k tomu používá šutry, bábovičky a plastový akční figurky pomalovaný neonovejma fixama, ale opovažte se mu říct, že to není Hamlet.