Sklerotický dojení frančízový nostalgie

První To se fakt povedlo. Korpo­rátem vykal­kulo­vaný lekačky a digitální potvory v něm sice byly více méně prů­měrný, díky skvělejm dětskejm posta­vám, který si člověk upří­mně oblíbil a tudíž se o ně i patřič­ně bál, to celý ale prostě fungovalo. A právě o to zajímavější je si tenhle první díl porov­nat s novým To: Kapitola 2, který na jeho události navazuje po třiceti letech a tím pádem nabízí zajímavý otázky ohledně krize středního věku, nostal­gickejch vzpomínek na dospívání a vnitřního boje s osobníma démo­nama… protože po úspěchu jedničky by tenhle film přece nikdo nepostavil jenom na kupě dalších scén s děckama a náhodnejch samo­účelnejch lekačkách bez žádnýho soudrž­nýho kontextu, že ne?

Rozvíjení příběhovejch motivů je pro šprty

Oproti první kapitole, která se vezla na vlně popkul­turní nostalgie osmdesát­kovejch hororů a dětskejch dobro­družáren, nám It: Chapter Two s podobně zamáčklou slzou dojetí připomíná právě svůj předchozí díl, přičemž zároveň z nějakýho důvodu zapomíná, že ten nevyšel tři dekády zpátky, ale doslova předloni. Takže zatímco třeba u nostalgií napě­chovaný Force Awakens můžem nedostatek vlastní invence do jistý míry skousnout, protože v ní spoustu věcí vidíme od roku '83 vůbec poprvý, u filmu, kterej se bez přidání skoro čehokoliv novýho a zajímavýho snaží ždímat nostalgii ze svýho předchůdce, co vyšel před­minulej podzim, je tahle strategie už docela bizarní.

Všichni předsta­vitelé dospělejch verzí původních prcků sou perfektně vybraní a skvěle sehraní, nikdo z nich tu ale vlastně nemá moc co na práci. Jessica Chastain sice dostala příležitost rozlou­sknout jednu z nejdě­sivějších a nejdrs­nějších scén z původní knihy, jelikož v ní ale nefiguruje strašidelnej klaun, film ji sfoukne asi během dvou minut. Zbytek stopáže pak zaplňujou zpravidla nepoužitý sekvence s děckama z prvního dílu (případně scény nově dotočený, ve kterejch už sou jednotliví doros­tenci viditelně starší a polovině z nich mutuje hlas) a do toho i náhodně rozházený stezky odvahy, kde dos­pěláci odinočky bloumaj po městě jen proto, aby se mohli nechat vylekat náhodně vy­ge­nerovaným bubákem. Většina těchhle scén sice existuje skoro až v kontextovým vákuu a bez ucelenějšího napětí, u jedničky se ale lidi přece báli, tak koho to sere, že?

Splasklej balónek vypravěčský invence

Jelikož Stephen King původní knížku napsal sjetej na kokainu a tudíž do ní naházel věci, který by žádnej normální člověk vidět zfilmo­vaný úplně nechtěl, nejde zrovna o předlohu, u který by vadilo, že z ní její adaptace nějak víc vybočuje. Jenže druhý filmový To nejen že finále původ­ního příběhu převrací naruby, ale zároveň ani nepřichází s žádnou zajímavější alternativou. Určitý knižní elementy sou tu zmíněný jen proto, aby se pozdějc mohly splách­nout do hajzlu (jako kdyby skripťáka dělal Rian Johnson) a posléze nahradit recyklovanejma narativníma prvkama z jedničky, zatímco se celej tenhle paskvil pro sichr ještě i obalil příbě­hovou meta­pointou o tom, že vymyslet něčemu dobrej konec je vlastně docela fuška, což nám filmaři alibisticky zatlučou do hlavy prostřed­nictvím hereckýho štěku od samotnýho autora.

Zatímco první To se ve svý atmosféře a hlavních motivech mohlo odrazit od toho, co se lidem líbilo na Stranger Things, u dvojky už evidentně nikdo neměl moc tušáka, co zajímavýho s ní vlastně udělat, a tak nám byla po zásluze naložena v podstatě jen schizo­frenní nostal­gická jízda se sérií straši­delnejch pouťovejch atrakcí bez větší vnitřní soudržnosti. A že si Bill Hader za celej film vezme vaši mámu do huby asi jenom dvakrát tomuhle všemu taky zrovna moc nepomáhá…