Šméčková revoluce v žánrový zaprděnosti

Jestli se filmovýmu Marvelu musí fakt něco nechat, tak jeho schopnost prodávat svůj vypiplanej recept na superhrdinský bijáky pořád a pořád dokola. Od vyprávění furt těch samejch orydžinů přes používání furt těch stejně nudnejch padouchů až po tu furt stejně vyblitou barevnou paletu a zapomenutelný soundtracky. K některejm z těchhle pro­blé­mů samozřejmě existujou výjimky – jako třeba předloňskej třetí Captain America, kterej pro mě osobně obzvlášť vyčníval, poněvadž v něm jednotliví superčahouni fakticky připomínaj relativně trojrozměrný postavy řešící relativně uvěřitelný problémy a vzá­jemný konflikty, spíš než aby jen sbírali víčka na imaginární civilisty, zatímco neexi­stenci jakýhokoliv příběhovýho napětí vyplňujou dementníma vtípkama.

A právě proto musím přiznat, že sem se na Avengers: Infinity War fakt docela těšil. Měl to bejt totiž film, kterej slibuje nejen tu největší superhrdinskou potkávačku v historii vesmíru, ale navíc i skutečně epesní konflikt, kterej by moh bejt schopnej celej tenhle ansámbl utáhnout a dodat mu i něco hlubšího než jen otravný hláškování nebo generi­ckýho padoucha, kterýmu ve třetím aktu najednou rupne v kouli jen protože potřebujem finální bitku. Jestli se ale třetím Avengers fakt daří všechny tyhle žánrový stereotypy postavit na hlavu, to ve výsledku není tak úplně jednoduchý. Rozhodně se jim ale daří nám to bulíkovat.

Superhrdinskejch figur jak na Orloji

Do určitý fáze vám Infinity War solí přesně to, co byste od ní jen mohli chtít. Šílenej a pestrobarevnej svět plnej divnejch mimoňů a palidí, kterej je sice naprosto neuvě­řitelnej, ale motivace jednotlivejch postav v něm jde pořád tak nějak uchopit a interakce mezi nima nabízej upřímnou dávku charismatickýho jiskření i notnej náser tumblrový zábavy. S ničím v celým filmu sem se sice neztotožnil víc jako s Iron Manovým výrazem rezignovanýho utrpení, když musí poslouchat Star-Lordovy sračky, otravný humory se tu ale naštěstí drží jen dějový linky Strážců Galaxie a zbytek filmu odsejpá podstatně hladčejc. V týhle konkrétní snaze prodat svůj mrdlej svět jako funkční prostor k vyprávění dramatickýho příběhu sou třetí Avengers ostatně víc Star Wars než poslední Star Wars. Bohužel ale jen do určitýho bodu.

Jakmile totiž roztomilý seznamovačky skončej a hlavní postavy musej zkřížit cestu s titulním Nasraným Šmoulou, celý to začne jít tak nějak nenápadně do piče. Jako jo, Thanos se nejspíš zapíše do filmový historie jako jeden z nejlepších superpadouchů vůbec, ne ale ani tak proto, že by jeho zkázonosnej plán dával kdo ví jakej smysl, ale spíš protože se vedle svejch karikaturních protivníků jeví jako jediná postava se skuteč­ným vnitřním rozkolem a skutečnejma vadama charakteru. Avengers a spol. se nás oproti tomu o svý charakterový hloubce snažej přesvědčit sice taky, každej z nich ale v podstatě jen na povel přehazuje výhybku mezi nezničitelnou Mary Sue a hadrovým panákem s Downovým syndromem podle toho, jak to zrovna vyžaduje scénář.

Nihilistická iluze úniku ze sterilní bubliny

Jakožto kolosální atak na veškerý moje smysly i šprťácký fantazie sem si Infinity War vlastně celkem užil, zároveň mě ale i docela zoufale sráží do kolen, co tenhle film de facto reprezentuje. Třetí Avengers v celým svým průběhu poměrně drsně naznačujou, jak moc by mohli bejt jiní a hustí, nakonec ale zařadí zpátečku takovým (byť na první pohled možná ne úplně zjevným) způsobem, kterej, aniž bych zacházel do konkrétních detailů, nejen že je stáhne do propasti marvelácký sterility ještě hloub než kdy dřív, ale prakticky tím zazdí i jakýkoliv možný snahy o vybočení ze svý nalajnovaný formule kdykoliv v budoucnu.

Avengers: Infinity War se perfektně snaží vás přesvědčit o tom, že sou něco extra. Že obracej svůj svět vzhůru nohama a vystupujou ze svý zaprděný bubliny. Vyjma snad jen prezentace zajímavýho ústředního padoucha je to ale vlastně úplně stejně sterilní marvelovina jako většina ostatních, která to o sobě jen dokáže podstatně líp maskovat. Pokud v tomhle nevidíte problém, až sem ste možná stejně ani nedočetli. Pokud ste ale od třetích Avengers vážně čekali něco víc, běžte si jako já rači znova pustit Civil War.