Tenká linie frančízový apatie

Třicet let potom, co měla jeho holka tak velkou piču, až z ní šla ozvěna, se Shane Black vrací do světa filmovejch Predátorů. A i když by se na tohle místo asi hodil fór o tom, že jeho Predátor: Evoluce je taková pičovina, že nejspíš umí udělat ozvěnu taky, je potřeba si nejdřív položit jednu klíčovou otázku: Koho to totiž vlastně sere?

Kdybych vám řek, že akční sci-fi novinka The Predator je v podstatě jenom parodie svejch předchůdců, která jejich dosavadní mytologii obrací vzhůru nohama a každou volnou vteřinu znásilňuje přepá­lenejma fórkama, dost možná by vám to připomnělo nedávnej díl z jiný populární vesmírný série, kde právě tenhle přístup pro spoustu lidí nijak zvlášť epesně nezabral. Nejza­jímavější na tomhle srovnání přitom ale je, že i když sou si oba kýžený případy dost podobný, dokážou v člověku vyvolat vlastně dokonale proti­chůdný reakce.

Poslední z Predátorů

Pravda, zatímco vypravěčský limity příběhů o vesmír­ným lovci se zubatou vagínou místo držky byly dost zjevný už od jejich druhýho dílu, moje naivní iluze o tom, že někdo bude schopnej udělat něco zají­mavýho ještě i po čtyřiceti letech se Star Wars, mi nikdo nemůže zazlívat, poněvadž jejich příbě­hovej svět je přece jen furt o něco kompli­kova­nější a rozma­nitější. Když si ale porovnáme obě tyhle série a kolik nejrůz­nějších příběhů napříč nejrůz­nějšíma médiema už z nich vzešlo, režiséři Shane Black i Rian Johnson stáli vlastně před tím úplně stejným problémem. Pokusit se přijít na něco novýho v rámci frančízy, která vyčpěla už v podstatě před několika dekádama. No a tak ji prostě jenom obrátili naruby.

A že sem tuhle subverzi u jedný série s gustem žral, zatímco u druhý sem se z ní málem poblil, by se možná mohlo zdát až pokrytecký, na svou obranu ale musím říct, že novej Predátor (vyjma toho, že jeho fandom na rozdíl od fandomu Star Wars pořád ještě nezmutoval v militantní náboženství) má v rukávu pár docela originálních es, který by jinde aplikovat asi tak úplně nešly. Jeho humor si tu například sice pořád udržuje rakovino­tvornou frekvenci průměrný marvelovky, zároveň je to ale necenzurovanej a často záměrně přemrštěnej humor Shanea Blacka, kterej má o dost ostřejší hrany a tudíž i postrádá fýling korpo­rátního dotazníku nejoblí­benějších fórků vaší mámy, i když ta v komediálních eskapádách novýho Predátora hraje dost klíčovou roli taky.

Analogová týmovka v digitálním bordelu

To samý jde přitom v podstatě říct i o jedno­tlivejch hlavních postavách, který tu sou vesměs výborně obsazený a každá z nich dokonce má i nějakou zajímavou charakte­ristiku, což u součas­nejch hollywood­skejch týmovek nebejvá vždycky úplná samoz­řejmost. Takže i když sou vám predátoři třeba úplně u prdele, minimálně jako poctivou shane­blackovskou párťákovskou úchylárnu si tohle prostě furt můžete parádně užít.

Samozřejmě ne všechno je ale takhle fanfárový. Nejrůz­nějších fórků je tu fakticky tolik, že některý z nich nejen že sem tam prostě nefungujou, ale když už tu humor čirou náhodou ustoupí do pozadí, aby mohl film zahrát na trochu vážnější, až dojemnější notu, dokonale se to mine účinkem. Ústřední super predátor tu navíc vypadá jak třímetrovej digitální syfl s Downovým syndro­mem a finální scéna je ve svý snaze nalákat nás na další pokračování, který už nikdy nevznikne, tak strašně bizarní, až sem se v kině málem posral smíchy.

Tohle všechno nás ale vrací k naší původní otázce. Že si Shane Black z týhle série dělá prdel je totiž pořád lepší alternativa, než kdyby se Foxové(/Disney) s vážným ksichtem pokoušeli o další morbidní křížení s vetřelcema nebo nedejbože nostalgickou ždímačku Arnoldova originálu. Protože tohle je přece Predátor. Série točící se kolem premisy, která byla schopná utáhnout jeden film, a ten už je starej třicet let. Takže… koho to nakonec vlastně vůbec sere?