Ve vesmíru vás nikdo neuslyší brečet

V době, kdy se ze slovního spojení „Netflix Original“ pomalu stává nadávka, sem si od no­výho sci-fi seriálu Another Life rači nic moc nesli­boval. Zároveň mě ale i napadlo, že pokud to bude minimálně nějaká žánrová směska Přícho­zích, Anni­hilation a Vetřelce, jak ostatně nazna­čoval už první trailer, budu mít aspoň u čeho vypnout a moct se kochat pohledem na pěkný digitální lodičky a poprvý od konce Battlestar Galacticy i Ka­tee Sack­hoff ve spor­tovní podprdě. To, čeho sme se nakonec dočkali, je pravda sice­ ne­srov­natel­ně horší, než sem vůbec moh tušit, zároveň je to ale i o to víc fasci­nující.

Another Life je seriál špatnej tak bizarním způsobem, že to jde jen dost těžko popsat, i když pokud mě sledujete na Twitteru, hrubou představu o tom už asi máte. Nejde říct, že to je seriál, kterej napsali ufoni, páč v takovým případě by dispo­noval aspoň nějak základ­ním chápáním fyzi­kálních zákonů. Ne, Another Life musel vy­my­slet někdo, kdo má tak abso­lutně mizivý povědomí o fungo­vání sci-fi žánru, až si řekl, že na tom vlastně nic není, a rozhod se do něj naplácat všechno, o čem předpo­kládal, že se to šprtům bude líbit. Někdo, kdo je slovy starýho dobrýho Johna Cleese tak stra­šně blbej, že mu chybí přesně ty schop­nosti k pocho­pení toho, jak stra­šně blbej vlastně je.

Nejzazší hranice vypravěčský impotence

Ztrácet čas popi­sováním ústřední zápletky nemá moc smysl. Vesmírná posádka tady sice někam letí, je ale tak nes­chopná udržet se vůbec při životě, že její hlavní mise jde úplně na vedlejší nádraží. Pokud máte aspoň matnou představu o princi­pech cestování vesmírem a zákla­dech seriálovýho vyprávění, z první epizody vás chytne bolehlav jak po čtyřech Jäger­meister­ech na prázdnej pajšl. Pokud vás třeba ve vetřelčích prequ­elech sralo, jak si všichni na cizích planetách sundávaj helmy a všecko osahávaj, po druhý epizodě začnete regulérně krvácet z očí. A pokud se rozhod­nete vydržet a doufat, že se to zlepší, mimo jiné i emzác­kejma kytkama zhulená Starbuck, co za zvu­ků dubstepu střílí po divný příšeře Pé-devadesátkou (i když se seriál odehrává v bu­­dou­­cnosti s FTL a umělou inteligencí), vás pokud možno dorazí už definitivně.

V takovým bodě už ste to totiž buďto s hrůzou defin­itivně vypnuli, anebo ste se stali obětí Stockholm­skýho syndromu a z čistě úchylný zvědavosti se rozhodli tenhle paskvil dorazit, přičemž pak už vám fakt nemám jak pomoct. Another Life by šlo do jistý míry přirovnat k béčkový klasice Plán 9 šlokovýho velikána Eda Wooda. Jak Wood, tak tvůrci Another Life si totiž myslí, že sou skuteční kinema­tograf­ičtí géniové, rozdíl je ale v tom, že zatímco Woodovy bizarní dialogy a nepo­bratelný příběhový spletence doprovázel i skoro nulovej rozpočet a mizivá režisérská zručnost, Another Life je po technický stránce špičkově zpracovaná záležitost, do který musel Netflix nacpat neuvěři­telnou fůru škváry, což z celýho seriálu dělá vlastně ještě mnohem depre­sivnější zážitek, než kdyby šlo jen o nějakou nízko­rozpočtovou úchylárnu od Asylumu.

Potenciální spiknutí pravičáckejch iluminátů

Neucho­pitelnej kontrast scenáristický debility se špičkovejma efektama, výpravou a celkovým zpracováním (vyjma fakt dementního soundtracku) skoro až volá po tom, že tohle všecko přece musel bejt tvůrčí záměr. A i když se to tak na první pohled nezdá, vlastně by to možná i dávalo smysl. Vzhledem k tomu, jaký totiž muselo mít celý tohle panop­tikum rozpočet, je docela pocho­pitelný, že se jím Netflix bude snažit oslovit co nejširší divácký publikum. Vyjma Katee Sackhoff je proto zbytku seriálový posádky vždycky maximálně kolem třicítky a všichni sou tu krásní a všech možnejch národností, barev pleti, pohlaví i sexu­álních orientací. To z hlediska produkce seriálu pro světovej trh sice dává smysl a není na tom nic špatnýho, pokud ale žádný z postav ani na vteřinu nevěříte, že sou to cvičení astro­nauti, začnou vás srát o to víc a o to rychlejc.

Another Life je jinými slovy buďto naprosto neuvě­řitelně břídilská sračka, ve který absolutně nic nemá hlavu ani patu a Netflix s ní spláchl nezaned­batelný procento svýho ročního rozpočtu nená­vratně do hajzlu, nebo je to naopak pečlivě vykal­kul­ovaná propa­ganda, která má ukázat disto­pickou vizi multikulti budou­cnosti, ve který sme vesmírnou posádku složili skoro výhradně z tupejch, ufňukanejch a genderově i etnicky vyvá­ženejch mileniálů, abychom tím ukázali, jak nepop­satelně neschopná by taková skvadra byla. A co se mě týče, upřímně se přikláním spíš k variantě číslo dvě. Rači totiž budu věřit, že je někdo totální zmrd a vrazí tolik peněz do ultra-konzervativní sci-fi vymejvárny o teore­tickejch hrůzách globali­zovanýho světa, než že je někdo tak upřímně blbej, že celej tenhle paskvil myslel smrtelně vážně.