Život už by si měl přestat hledat cestu

První Jurskej svět mě vlastně docela bavil. Ne protože by to bylo samo o sobě kdo ví jaký mistrovský dílo nebo že by mě tahle série vyjma jedničky vyloženě zvedala ze židle, ale protože je prostě fajn, když filmy uměj bejt trošku meta. Ať už ve stylu Cabin in the Woods a jejího pitvání se v zásadách celuloidovým hororu nebo á la dru­zí Gremlini, kteří zas vytrolili samotnej koncept filmovejch sequelů, vždycky je prostě sranda, když nějakej biják umí fungovat na víc než jedný rovině, aniž by si kvůli tomu zároveň musel pozérsky zarážet hlavu do vlastní prdele.

Když dinosauři nastavujou zrcadla

Takže zatímco fiktivní Jurskej svět musel vyvíjet divný genetický mutanty, protože normální dinosauři už dnešní děcka prostě nezajímaj, filmovej Jurskej svět musel mít ze stejnýho důvodu zase exponenciálně víc akce a digitálních příšer než Spielbergův originál. A výsledná podívaná tuhle strategii v celým svým průběhu přiznává s tako­vou až pasivně agresivní ironií, že to prostě fungovalo. Takže jasně, že šprťáckej ajťák s tričkem Jurskýho parku musí podotknout, jak byl originál lepší. Jasně, že Chris Pratt je bejvalej Navy SEAL, kterej všecko umí a ve všem má pravdu. A jasně, že genetickýmu mutantovi dá na prdel původní Tyrannosaurus z jedničky. Že se navíc tehdy díky tomuhle přístupu v kinech zbouraly všechny možný návštěvnostní rekordy, to už je jen taková třešnička na dortu.

Takže když se v novým Jurským světě najednou zjeví banda korporátních zmrdů v oblecích, co chce z nebohejch dinosaurů vytřískat bambiliony prašulí, argument s pří­běhovým meta přesahem se vyloženě nabízí. Na rozdíl od jedničky tady už ale nemáte moc pocit, že se tomuhle bizáru samotnej film směje spolu s váma, a spíš to vypadá, že do týhle druhý roviny sám už prostě nejspíš nedohlídne. Nejde sice říct, že by byl Zánik říše úplnej průser, zároveň to celý ale představuje dokonalej prototyp bijáku, na kterej si velký studio najme relativně malýho a zajímavýho režiséra, aby vlastně jen spojil tečky dopředu už dávno nalajnovanýho produktu.

Korporátně vykalkukovaná teorie chaosu

Jednozáběrovej útěk z velký křeččí koule? Super. Animatronická dinosauří transfůze? Paráda. Prehistorický příšery na strašidelným panství? Sem s tím! Když ale člověk odhlídne od pár dobře vypiplanejch sekvencí a koukne se na celej obrázek, v hlavě mu ze všeho nejvíc utkví spíš ty digitální orgie ohnivejch chrchlů, blbě obšlahnutá zápletka Ztracenýho světa, karikaturní zloduši a charakterovej vývoj hlavních postav na úrovni toho, že Bryce Dallas Howard před dinosaurama tentokrát už teda neutíká v lodičkách.

Jestli má Zánik říše fakt nějaký poselství, který by se mohlo přelejt i do jinejch význa­movejch metasfér, bude jím asi ústřední moudro Jeffa Goldbluma (spoiler, košili si tady nerozepne) o tom, ať si dá nová generace konečně pohov a do těch dinosaurů už se jakože fakt nesere. Pravda, závěr tohohle filmu sice nabízí naději, že další díl už by mohl přinýst něco novýho a zajímavýho – a je klidně možný, že se mu to i povede – zároveň z toho ale i vyvstává otázka, že pokud v rámci týhle série fakticky existuje záměr posunout ji někam dál, proč s tím teda čekat až do třetího filmu?